Pardubice mi přirostly k srdci

Jan MíšekSbormistr Jan Míšek vypráví o sboru Bonifantes, vztahu k Pardubicím a tréninku na maratón.

Již sedm let stojí v čele pardubického chlapeckého sboru BONIFANTES. Zkušenosti se sborovým zpíváním však má daleko delší, první sbor totiž vedl už ve čtrnácti letech. Nyní se s Bonifantes připravuje na velké podzimní turné ve Spojených státech.

„V říjnu a listopadu bychom měli více než pět neděl pobývat v Americe. Čeká nás mezi pětatřiceti a čtyřiceti koncerty v asi patnácti amerických státech. Vystoupení proběhnou v kostelech, školách, na univerzitách, v koncertních sálech. Například poslední vystoupení celého turné bude v koncertním sále Harvardské univerzity. To je největší cíl, který máme před sebou v letošní sezoně,“ tvrdí Míšek.

* Jak dlouho chlapcům trvá cesta od příchodu do sboru, než může odletět do Ameriky?

Záleží na tom, v jakém věku do sboru přijde. Obvykle chlapci přichází v předškolním věku nebo jako prváci. Do koncertního sboru se pak dostanou ve čtvrté nebo páté třídě. Po roce pak mají šanci se probojovat do výběrové sestavy. V letošním roce jsme však měli několik kluků, kteří na koncertní turné do Itálie byli schopni odjet už po několika měsících přípravy.

* Jak je těžké zorganizovat turné v Americe? Máte už vlastní kontakty nebo stále i sami hledáte možnosti, kde vystupovat?

Obojí. Do Spojených států letíme potřetí. Byli jsme tam už dvakrát s mužským sborem. Máme tedy už několik lidí, kteří nám pomáhají část koncertního turné organizovat. Část koncertů sháníme i svépomocí, to znamená, že oslovíme jednotlivé organizátory koncertů.

* Chystáte pro Ameriku speciální program?

Odletíme se dvěma typy programů. V jednom se budeme věnovat sakrální hudbě, ale nejen vážné – budeme zpívat i černošské spirituály. Druhý program jsme se stavili pro univerzity a školy. Je to průřez světovou hudbou, kde kromě duchovní hudby zazní i Antonín Dvořák nebo dvě scény z oper.

* Když například budete vystupovat na Harvardu, myslíte, že přijdou i tamní studenti? To by se asi na českých vysokých školách nestalo..

Trochu to souvisí s tím, že na Harvard se hlásí lidé, kteří mají velmi široký záběr. Jejich mužský sbor, mimochodem jeden z nejlepších na světě, každý rok pořádá konkurzy, kterých se ročně účastní sto padesát lidí. To je skutečně něco, co si například na Univerzitě Karlově v Praze nedokážu představit. Zároveň je pravda, že v Americe umí koncertům udělat publicitu. Návštěvnost je také tam proto mnohem vyšší. Když uděláme koncert v Čechách, tak na nás přijde dvě stě tři sta lidí. V Pardubicích samozřejmě více, ale v USA jsme zpívali pro patnáct set posluchačů. Je také pravda, že chlapecké sbory se nyní ve světě nesou na určité vlně popularity.

* Jak je těžké vést sbor v Pardubicích? Podporuje vás například místní magistrát?

Podpora města se zlepšuje v průběhu let. Ale musím také říct, že si dokážu představit větší podporu v podmínkách pro práci. Tím mám na mysli třeba to, sbor Boni Pueri v Hradci Králové má od města za velmi výhodných podmínek pronajaté prostory ke zkoušení. Královéhradecký dětský sbor Jitro má dokonce od města pronajatý celý dům. Podmínky v Hradci Králové jsou proto v tomto směru nesporně lepší. Zřejmě je to dané prioritami pardubické radnice, která je zaměřená převážně na sport. Trochu mě to mrzí, ale je to realita, se kterou se musíme nějak srovnat.

* Nabízí Pardubice naopak z pohledu sbormistra nějaké výhody?

Oproti třeba Praze mají Pardubice výhodu v dopravě. V Praze někdy trvá spoustu času se dostat z jednoho konce na druhý, v Pardubicích je všechno po ruce. Myslím si také, že město velikosti Pardubic je ideální pro takové těleso.

* Chlapce, kteří k vám nastoupí do sboru, časem nevyhnutelně potká mutování. Znamená to pro ně konec?

Vedle chlapeckého sboru máme i mužský. V chlapeckém jsou kluci do mutace, tedy zhruba do třinácti let. Když odmutují tak plynule přecházejí do mužského. Dokonce máme v mužském sboru několik tatínků, jejichž kluci zpívají v chlapeckém sboru.

* V Pardubicích, kde je hlavním fenoménem hokej, vedete sbor. Fandíte vůbec hokejistům?

Určitě. Já jsem se sice narodil v Hradci Králové, ale dnes už se víc cítím být Pardubákem. Nějak mi to tu přirostlo k srdci. A proto hokejistům fandím. Sám také sport provozuji. Nyní intenzivně běhám a připravuji se na pražský maratón. Dávám tomu nyní, co se dá.

* Poběžíte maratón poprvé?

Poprvé. Já jsem vlastně začal pořádně běhat až před rokem. Ale maratónu se nebojím. Je pravda, že díky běhání, také lépe snáším pracovní vytížení. Navíc, teď bych dokonce sportovní terminologií řekl, že speciálně přizpůsobuji trénink pražskému maratónu, který se běží ve městě. Takže nyní trénuji na asfaltu.

* Půjdete maratón až, lidově řečeno, do krve a do cíle se budete chtít dostat za každou cenu? Přeci jen i profesionální běžci se z únavy po maratónské trati často těžce dostávají…

Počítám s tím, že se z toho budu nějakou dobu dostávat. Už se na to pomalu připravuji. Nedávno jsem běžel v tréninku pětadvacet kilometrů, takže už jsem také musel den v práci vynechat. Ale počítám s tím, že doběhnu. Už jenom proto, že si člověk vyzkouší svoje síly a překoná sám sebe.