Japonský mládí a stáří v jednom dni. Škola a domov pro seniory. A zase ta Ej, lúčka, lúčka…
Člověk se těší na turné, že se uleje ze školy a vono prdlajs! Brzo ráno vstáváme a hned po snídani běžíme se všema našima koncertníma věcma na metro. Máme to dneska docela daleko, jedeme do města Akamatsu, kde nás čeká návštěva školy. A sbormiš vod rána straší, ať si připravíme žákovský, že půjdeme normálně do lavic!
Metrem to je skoro hodina a půl a během cesty musíme několikrát přesedat. Vod rána je šílená špička a vůbec to není příjemný cestování. Takže se prodíráme mezi lidskejma davama proudícíma na všechny světový strany a chvílema to připomíná boj vo život.
Návštěva začíná (jako dycky) oficiálníma proslovama, to je nuda, ale nedá se nic dělat. Pak jdeme rychle zkoušet, převlíct se a hurá na koncert. Zpíváme v takový obrovský tělocvičně, která slouží i jako kulturní sál. Před náma na podlaze sedí asi 300 dětí z prvního stupně.
Koncert začínáme nastupovací Proč bychom se netěšili. Tyhle naše nastupovací songy jsou efektní. Třeba u Gloria to funguje dokonale. Martin křápne do klavíru, my se rozběhneme, nakonec do toho naskočí sbormiš a vyjde to tak akorát na předehru.
Jenže u Proč bychom se netěšili to je jiný. Tam ta předehra je vo dost kratší a to se prostě nedá stihnout. Takže začínáme zpívat eště v poklusu. Sbormiš eště má tu drzost, že si ten náš hektickej nástup natáčí na mobil. To ale není všechno, von v tom natáčení pokračuje i během dirigování!!! Amatér!
Koncert končí taky netradičně: všechny děti se naučily dvě japonský písničky, vlastně jednu japonskou (Furusato), druhou japonsko českou (Ej, lúčka, lúčka). A zpívaj to s náma. A zpívaj hodně bezprostředně, s nadšením a hlavně hodně nahlas. Nedá se to přeřvat, ale to asi nevadí. Je to zážitek jako blázen.
Po koncertě se rychle rozdělujeme do skupinek a jdeme si pěkně spořádaně sednout do lavic. V každý třídě probíhá hodina něčeho jinýho. Někde maj něco jako vlastivědu, jinde se učej kanji nebo krměj morčata, náš doktor se prej nejvíc hlásil při matice. V mý třídě bylo právě psaní. Tyhle japonský znaky jsou zatraceně těžký. Celkově to je dost hustá zkušenost. Výuka v japonskejch školách je úplně jiná. Je to všechno takový hodně komunikativní a na Japonce překvapivě votevřený. Skoro mám pocit, že takhle by mě škola jako taková bavila!
Po hodině následuje voběd. Nemaj tady školní jídelnu, tak si to jídlo berou do tříd. Pak si po sobě musej všechny děti umejt nádobí a uklidit ho do kuchyně. Slušná výchova k samostatnosti.
Během hodinky, kdy máme volno a trávíme ji relaxací, polovina z nás usne. Buď normálně vsedě na židli nebo s hlavou na jedný natažený ruce na stole. V jistejch restauračních zařízeních se tý spací poloze kolem půlnoci prej říká “na Supermana”…
Vodpoledne se úplně mění věková struktura našich posluchačů. Rychle se totiž přemístíme do nedalekýho domova pro seniory. Koncert končí na chlup stejně, Furusato a Ej, lúčka s náma zpívaj úplně všichni. Znaj to zpaměti, vypadá to, že asi chodili do stejný školy!
Když koncert skončí, místo dětí se nám věnujou stařečkové. Naši kluci pro ně nejdřív nacvičej vopravdovskej samurajskej zápas. Se všema těma rituálama, pokřikama a tak… Pak nás Japonci učej, jak se skládaj ze starejch novin samurajský čepice, origami a spoustu různejch podobnejch záležitostí, kterejma si tady krátěj dlouhej čas.
Cesta zpátky je tentokrát hóóódně dramatická. Poprvý se nám stane, že se někdo reálně ztratí v metru.
Takhle narvaný metro jsme fakt eště neviděli. No, abych to zkrátil a aby rodiče neměli těžký spaní: tím “někdo” byl náš doktor. Jen si vodskočil na pánský a už to bylo. A jak jsme ho šli hledat a Sawako si toho nevšimla, roztrhali jsme se na tři party. Ale my jsme kluci šikovný a tokijským metrem jsme se zvládli proháčkovat i bez průvodkyně. Eště, že dneska frčej ty internety. Přes různý naše skupiny jsme si dávali vědět, kde, kdo a na který stanici zrovna (přibližně) je, do který díry ve kterým podzemním patře je potřeba zalízt a do kterýho toho metra zase vlízt, případně do kterýho rozhodně nenastupovat. Sawako z toho byla na nervy, takhle jsme ji eště neviděli, ale my byli v poho. A dobře to dopadlo, tak co!
Takže jsme se nakonec s nějakým půlhodinkovým rozestupem všichni šťastně sešli v NYC, dali si véču, koukli na pár videí, který kluci každej den natáčej a každou noc stříhaj a teď už jsme v pyžamu (zuby vyčištěný, neboj, mami) a těšíme se na další den v Japonsku.
Tak dobrou cestovatelskou!!!
P.S.: Tajná zpráva! Máme tady dneska spolunocovníky! Zatímco se naše turné pomalu chýlí ke konci, dneska začíná turné Královéhradeckýho dětskýho sboru JITRO a dneska přespávaj v NYC! Náš sbormiš už se s jejich sbormišem profesórem Skopalem viděl, tak že by teď byla řada na nás, abysme šli na návštěvu k hradeckejm holkám? To by byl dobrej průšvih, kdyby to prasklo!!!
Nejnovější vzkazy