Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to (to jen cituju svýho velkýho vzora Járu Cimrmana)…
Tak to teda ne! Hlad rozhodně nemám. Jednak jsem eště přecpanej z Japonska a druhak se celou cestu láduju dobrotama, co jsem si v Japonsku koupil a slíbil, že přivezu domů. Klika, že jsem část dal do kufru, ke kterýmu se teď nedostanu. Jinak bych vo tom, jak to chutná, musel akorát tak vyprávět. S tím mrazem to je trochu složitější, v letadle furt běží klima a chvílema mám pocit, že se mi kolem nosu dělá jinovatka. Eště že maj v letadle přídavný ponožky a deky! No, a to vysílení? Zatím to moc nevnímám, adrenalin pořád funguje, myslím, že to přijde až doma.
Pětihodinový mezipřistání v Kataru si nejdřív krátíme malou změnou jídelníčku, z japonskýho na českej vede cesta přes halal baštu. Pak přijde na řadu to naše blahopřání klukům, co měli včera narozky. U Vojty je to v pohodě, je mu dvanáct. Ale Vašek se svejma tři a třiceti křížkama nám dá docela zabrat. Nejvíc to vodnese Kuba Samek, kterej při tom hoblu dělá kozu a při třetí desítce těch bouchanců do zadku už se moc nadšeně netváří…
Starší kluci v hale vobjevěj starou telefonní budku, v kapse maj hromadu drobnejch jenů, tak se rozhodnou, že je do tý mašiny nasypou. Asi jim nedojde, že už nejsme v Japonsku, takže z toho volání nic není. Trochu rozčíleně je napadne něco vo utrženým sluchátku. Ale když si přejou růžovýho slona, tak jim to samozřejmě neklapne. Tak aspoň pošlou domů starou dobrou smsku, že by si k večeři po příletu dali svíčkovou nebo řízek. To by dopadnout mohlo.
Let do Prahy má trvat skoro šest hodin, ale pilot asi chce mít co nejdřív volno, takže v Praze zvládne přistát skoro s půlhodinovým předstihem. To mi přijde divný, že to nelítá na chlup přesně, ale je to prostě tak.
Na letišti v Praze už to je rutina. Vyzvedneme kufry, ty roztřískaný z letadla reklamujeme (to už pomalu patří ke koloritu našich cest). Tentokrát to ale není nic děsivýho. Taky je dobrý, že se nám žádnej kufr nikam nezatoulal jako před lety, kdy nám 14 kufrů domů přiletělo s dvoudenním zpožděním, páč je v Abú Dabí poslali na vejlet někam na Novej Zéland.
Cejtím, jak se každou minutu přibližujeme Pardubicím, ten pocit je umocněnej nečekaným pohodlím v pražským Érport Expresu k nádraží. Po boxovačkách v tokijským metru nám přijde, že je ten autobus poloprázdnej.
Pááárdubice!!! Vyhlížíme rodiče a těšíme se na přivítání. No, jak by to asi mohlo vypadat! Japonský kimona, japonský čelenky a místo chleba se solí sushi! Je fakt, že tentokrát jsme ho v Japonsku moc často neměli, tak si teď dáváme to český. Jsem zvědavej, jestli do něj místo syrovýho tuňáka mamky daly syrovýho kapra.
Celej ten náš příjezd už mám tak trochu jako v mlze. Běžím k mámě a už se těším, jak budu doma všechno vyprávět. Určitě se mi vo tom bude zdát, pak se probudím a nebudu moct znova usnout a budu přemejšlet, kam poletíme příště…
Nejnovější vzkazy