Zdravím všechny z nevšedního místa! Podařilo se mi domluvit se s hlavním kapitánem a na pár hodin jsem se stal kopilotem! Takže je o bezpečnost celýho tohodle nebeskýho parníku, kterej se právě vznáší asi tak deset kiláků nad zemí, postaráno.
No, nad zemí… Jak se to vezme! Koukám z vokýnka a pod náma je zrovna Mount Everest. Fakt hustý. Teď zapínám autopilota, a tak mám malou chvilku na to, abych poslal další kapitolu mýho deníku!
Hlásím, že cesta probíhá podle plánů, teda podle toho, jak se plány průběžně měněj. První malá změnička hned ráno při srazu na pardubickým nádraží. Všechny vlaky maj zpoždění, takže to řešíme operativně tak, že nečekáme hodinu na náš zpožděnej, ale sedneme do jinýho zpožděnýho, kterej tady měl už před hodinou bejt. Výsledkem ale je, že jsme v Praze vo čtvrt hodiny dřív, a tím pádem v pohodě stíháme Airport Express, kterej z nějakýho důvodu vyrazil vo deset minut dřív než měl…
Na letišti nás překvapí Ondra Dokonal, kterej s náma tentokrát neletí, ale přijel se s náma do Prahy rozloučit. Pak už probíhaj takový ty věci jako kontroly pasů (Renďa Kotal v tom udělal trochu guláš, páč nevěděl, jestli má letět na českej nebo japonskej pas), vážení kufrů, fronty a tak…
Dneska je mistrem průšvihů sbormiš. Nejdřív mu při bezpečnostní kontrole zabavěj nůž (prej byl na houby a von si ho zapomněl z torničky vyndat) a pak po vodbavení zapomene v hale malej kufr do letadla. A to nám minutu před tím do hlavy meldoval, ať si dáváme na svý věci pozor.
Malej pětihodinovej letíček do Kataru je klidnej, tam máme asi čtyři hodinky, než nám poletí letadlo do Tokia. Tady se zase ztratí doktor, když vyjeveně volá, že je u nějaký pětimetrový žlutý vopice.
Tohle letiště je super, páč tady maj normálně park s palmama, jezírkama, vodotryskama a bůhví čím eště. Tak v něm chvilku couráme, je to moc fajn.
Nějak máme zmatek v tom, kolik je vlastně hodin a jestli máme jít spát nebo ne. Ale únava nás stejně skolí. Nejdřív si dáváme malýho šlofíka v tý čekací zóně před vstupem do letadla, a pak se někdy kolem druhý nebo třetí vydáváme přes celou Asii. Jakmile se to vodlepí vod země, všichni okamžitě usneme…
Já teda ne a užívám si tady těch řídících jednotek, budíků a pák…
Koukám na mapu před sebou a teď právě nám do Tokia zbejvaj asi tři tisíce kilometrů. Tak já se zase ozvu!
Nejnovější vzkazy