Čím to je, že největší problémy jsou vždycky s dospělákama…
Začíná nám poslední pracovní den v Japonsku. Supr je, že s sebou dneska nemusíme tahat celej futrál s koncertním krojem. Dneska budeme zpívat jen v polokošilích. Je to i trochu klika, nějak mi došly bílý košile. Jednu jsem si polil nějakou šťávou a druhou nemůžu najít. Už jsem byl domluvenej s klukama, že si ji vod někoho půjčím.
Na druhou stranu mám zas plnej baťoh. Kromě červený polokošile, sborovejch kalhot a bot tam
musíme ještě přibalit bačkory. Včera jsme je zapomněli. Naštěstí tam měli na půjčení erární. Dneska si vezeme svoje. Taky mám v baťohu zbylý dárky, co jsem ještě nerozdal. Musím se toho zbavit, do letadla se s tím přece nepotáhnu!
Míříme do města Shinozaki. Je to zase docela dlouhá cesta, vystupujeme až na konečný metra. Ze včerejška jsme pořádně poučený, a tak dáváme pozor na dvě věci: jednak, aby se někdo z nás neztratil a druhak se střídáme v osobce při hlídání pana doktora.
Po příchodu do školy jsme připravený hned na to vlítnout, ale nejdřív nás postaví do role posluchačů. Na naši počest uspořádali školní soutěž tříd ve sborovým zpěvu. Každá třída (a je jich asi 30) si nacvičila jednu povinnou a jednu volitelnou skladbu. No, po třicátým provedení a poslechu jedný písničky se cejtím poctěnej jako už dlouho ne…
Takže si dáváme obídek, rychle se rozezpíváváme a převlíkáme. Dneska bez soutěže. Jo, to jsem vám vlastně zapomněl říct: soutěžíme vo to, kdo bude nejrychlejc převlečenej do koncertního kroje. Zatím drží rekord dvě minuty a třináct sekund Vojta Lebeda, na převlíkání do civilu je zase expert Kája Šimonka.
Pak situaci zkomplikuje sbormiš. Nikdo ho nemůže najít, organizátoři se na něj ptají, my ho hledáme. Až ze zpráv na messengeru vyplyne, že vomylem zašel na dívčí záchodky, zazvonilo na přestávku, záchodky se zaplnily školačkama a sbormiš se stydí vylízt z tý kóje ven. Tak čeká než se to tam vyprázdní a bude se moct vrátit… Japoncům to radši nevysvětlujeme, na pochopení takovýhle situace voni nemaj buňky…
Když se konečně ukáže, můžeme nastupovat na koncert. Ten je docela krátkej a my už se těšíme na sportovní a jiný vyžití. Jsme rozdělený do několika skupin podle vlastních zálib. Já jsem se těšil na trénink kenda, ale ten je z nějakýho důvodu zrušenej. Tak se přidávám k fotbalistům. Japonce porážíme 2:1, ale myslím, že hráli tak na půl plynu. Byli vo hlavu větší než my, kdyby chtěli, tak nás roznesou na kopytech.
Dárky jsou rozdaný, poslední koncert za náma, vracíme se zpátky na hotel. Celý to napětí z nás trochu padá, a tak máme strach z vodjezdovýho syndromu. V metru děláme trochu blbiny, starší kluci z toho vůbec nejsou nadšený.
Po večeři dostáváme důležitý instrukce, jak to bude probíhat zejtra a hlavně pokyn, že si máme pomalu začít balit. To jsem teda zvědavej, jak to všechno do toho kufru nacpu. Kromě hromady špinavýho prádla, která je smíchaná s hromadou prádla, co jsem ušetřil, mám navíc třetí hromadu různech dárků, který jsem dostal. Zatím to zkusím nějak roztřídit a zejtra ráno budu doufat, že ten kufr je nafukovací…
Tak poslední dobrou, ozvu se třeba z letadla!
Nejnovější vzkazy