Hoj hoj! Dneska nás čeká velká sláva, máme koncert na českým velevyslanectví, totiž velvyslanectví.
Nejdřív jsem přemejšlel, co to je a proč to je. To jakože když někdo někam nechce, tak tam za sebe pošle něco velkýho? Tak to teda udělali dobře, že tam poslali zrovna nás!
Dopoledne ale máme volno, tak si uděláme takovej malej vejšlap na jeden z nejvyšších věžáků tady v Tokiu. Voni to jsou vlastně věžáky dva, takový tokijský dvojčata a z nich se celý tohle lidský mraveniště řídí.
Ofiko název je Tokyo Metropolitan Government Building (to nemám ze svý hlavy ani vod umělý inteligence, říkal to sbormiš).
Já to tady vlastně už znám. Byli jsme tady s klukama minule a potkali jsme se s guvernérkou Tokia Yuriko Koike. Zpívali jsme pro ni a dokonce to bylo v japonský národní televizi. Zjistil jsem, že tady pořád ještě je, tak jsem zvědavej, jestli ji třeba zase nepotkáme
Cestou si zopákneme přecházení tý strašidelný křižovatky Shibuya. Je největší špička a vypadá to asi tak stokrát hůř než takhle:
Strašně jsem se sem těšil. Tenhle mrakodrap je vysokej přes 250 metrů, má super rychlej vejtah a je z něj vidět strašně daleko. Když je pěkně, tak je vidět hora Fuji. To máme ale smůlu, páč je pod mrakem. Ale i tak to je paráda.
Když jedeme nahoru, stane se nám taková malá nepříjemnost. Ve vejtahu je cedulka, že se tam vejde 24 lidí. Nás je přesně tolik, tak to samozřejmě musíme prubnout. A jak se tam tak mačkáme, tak se Míša Filipi vopře vo vovládání toho vejtahu a rozsvítí všechny patra. Takže máme místo superrychlýho vejtahu šourák, co staví v každým patře jako linkáč, když v Pardubicích jedete vod nádraží do naší zkušebny…
Voběd si dáváme ve 32. patře. Baštím rejži a koukám ze stometrový vejšky na Tokio. Co chcete víc?
Když dorazíme zpátky do NYC, na řadu příjde šlofíček. Poobědová hodinka v pelechu eště nikomu neublížila a potřebujeme nabrat síly na večerní koncert.
Ten máme, jak už víte, na český ambasádě, přesnějc řečeno na Velvyslanectví Český republiky v Tokiu. Maj tam krásnej sál se skvělou akustikou, moc prima piáno a hlavně fajn lidi, co se vo nás staraj. Tady tu kultúru dělaj fakt dobře.
Na koncert se přišel podívat českej velvyslanec v Tokiu pan Martin Klučar. A hnedka na začátku mi udělal radost, protože posluchačům vyprávěl vo mým deníku! No, je teda fakt, že nemusel zrovna zmiňovat mý trable s japonskejma záchodama, ale co už. Jen to znamená, že si ten deník čte! Bomba! Takže jsem teďka oficiálně světoznámej v Pardubicích i v Tokiu!
Koncert je moc dobrej. Parádně nám to zní. I když jsme strašně unavený z toho každodenního trmácení, vymáčkneme ze sebe úplně všechno, Pantáta má vobrovskej potlesk a závěrečná Takeda jakbysmet!
Po koncertě za náma ten pan velvyslanec přijde společně s místopředsedou našeho senátu Jiřím Drahošem a pochválej nás, jak báječně Českou republiku reprezentujeme. S panem Drahošem se vídáme pravidelně každejch pět let. Poprvý to bylo před pěti lety ve Zweikatschendorfu (čti ve Dvakačovicích) a dneska v Tokiu. Von taky zpívá ve sboru a tak si s náma při koncertě pobrukoval Zelenaj se, zelenaj! Dobrý, ne?
Vracíme se do hotelu hodně pozdě a všichni pořádně zmordovaný. Eště si dáme rychlou večeři a honem na kutě. Ráno vstáváme brzo, abysme stihli zvonění, zejtra totiž jdeme do školy!
Tak dobrou!
Nejnovější vzkazy