Na dnešek jsem se strašně těšil! Máme volno a budeme courat po těch nejzajímavějších místech Tokia! A hlavně: BUDOU KONINY!
Ráno jsem ale dost nervózní, vodchod do města se strašně zdržuje. Nejdřív Sawako zapomene lístky na snídani, tak čekáme, pak je dlouhá fronta, tak čekáme, pak si kluci zapomenou pláštěnku, tak zase čekáme… A pak sbormiš zjistí, že na pokoji nechal lítačku na metro, tak opět co? … no prostě vyrážíme vo hodinu pozdějc, než jsme původně měli.
Cestu máme s jedním přestupem, ale netradičně nejedeme metrem, alébrž autobusem. Přesnějc řečeno šíleně přecpaným autobusem. Řidič něco brblá, sice japonsky, ale nám je jasný, že to bude něco ve smyslu jako že ten autobus není nafukovací nebo tak.
Zmačkaný jak třikrát použitej toaleťák vystupujeme asi po půl hodině na stanici Shibuya. Je tady největší křižovatka v Tokiu, přes kterou najednou přechází až pět set lidí, ale to nás nezajímá. Máme slíbený koniny – totiž nakupování. Jsem trochu zklamanej, že nám na to sbormiš dal jen tři čtvrtě hodiny, ale aspoň něco. Hned vyrážím do největšího vobchoďáku. V každým patře je v podstatě hračkářství a japonský jeny cinkaj Montyho čardáš. Je to všechno strašně nahuštěný, pro různý pokémony, pikaču a jiný plyšový potvory není kam šlápnout. Prostě KONINY!
S plnejma batohama se jdeme podívat na tu velikánskou křižovatku. Musíme ji přejít a protože nás u toho sbormiš chce vyfotit, dáme si ji hned dvakrát. Jeho při tom málem porazí autobus, ale to by prej za tu fotku stálo…
Pak už se valíme metrem do čtvrti Asakusa, kde je velikánskej buddhisticej chrám Sensō-ji. Je tam taky takový rituální kadidlo, ze kterýho čmoudí nějakej kouzelnej kouř. Lidi to do sebe nějak nasajou, a pak jsou prej úplně vočištěný. Moc tomu nerozumím, já když jdu vod táboráku, tak zrovna moc vočištěnej nejsem.
Před tím kadidlem je dlouhatánská tržnice a tam mají všechno, co je typicky japonský. Různý vějíře, kimona, šátky, hrnečky… A hlavně samurajský a nindžovský potřeby. Čelenky, yukaty, samurajský meče a katany… Tohle jsem v tom hračkářství hledal a nenašel. Tu katanu bych asi do letadla nepropašoval, tak si aspoň na památku kupuju super samurajskou čelenku. Budu ji nosit do školy na tělák!
Na takhle parádním místě se musíme vyfotit, to je přece jasný. Před lety nás tady fotil náš kamarád Tomáš Kubelka a byly z toho suprový fotky. Dneska to má na starosti sbormiš a je z toho trochu na nervy. Vod rána je zataženo, to se prej blbě fotí, navíc tady je dneska strašně moc lidí a furt mu někdo leze do záběru.
Pak si dáváme moc dobrej pozdní voběd v jedný ze stovek restaurací a přesouváme se do čtvrti Harakuja. Tam je slavná ulice Takeshita, nejbláznivější ulička v Tokiu. Jestli jsem říkal, že v tom obchoďáku dopoledne bylo hodně hraček, tak tadyta ulice je celá jedno velký hračkářství. Těch jenů mi už moc nezbejvá, ale aspoň to dá na skvělou palačinku. Těma je tahle ulice vyhlášená.
Ten den dneska nějak utek. Přes noční park Yoyogi se pěšky vracíme do NYC a starší kluci nás naženou do postelí… Zejtra zase koncertujeme, tak potřebujeme mít na výkon plnou nádrž energie!
Tak dobrou s ninjou!
Nejnovější vzkazy