Máme tady další, celkově už sedmej den turné. Cože, to už jsme tejden na cestách? Utíká to nějak moc rychle.
Koukám takhle v pyžamu v polospánku s vočima eště zalepenýma do dnešního programu a nějakou dobu mi trvá, než mi dojde, že nejdeme na nosorožce. Rhino, rhino, rhino… To jsme brali v příroďáku, ne? Kouknu na to pořádně a vono to je Hino! Totiž Hino City, město, který je už pár desítek let součástí Tokia. Je asi dvakrát větší než Pardubice a má dokonce i zoologickou zahradu. Ta nás ale dneska nezajímá, nosorožci bohužel nebudou, jedeme tam na koncert.
Nevím přesně, jak to dneska bude s jídlem, tak se radši pořádně nadlábnu už při snídani. Dost mě v konzumaci zdržujou malý zelený fazolky. Jsou strašně dobrý, ale víc než jednu těma hůlkama prostě nenaberete. A shodit se před vostatníma tím, že si na to vezmete lžíci, taky nechcete, takže mi nezbejvá než to zobat po jedný. Čas vodjezdu kvůli mě stíháme jen tak tak.
Asi po hodině jízdy metrem a linkáčem dorážíme k Hino Concert Hall. Před zkouškou máme tak akorát čas si dojít s pískem (čti na záchůdek). Před pánama je tlačenice, tady nemůžeme jako na soustředění vokupovat i dámský místnosti, to by Japonci nepochopili. Ta fronta na pánský by pro mě mohla bejt vosudová, tak zkouším takovej malej tríček, co mi už párkrát vyšel – třetí možnost – tu pro hendikepovaný. To, že v Japonsku mají záchody různý čudlítka na kdovíco, to už jsme si zvykli, ale tohle vypadá spíš jako ovládací panel NASA. Místo spláchnutí mi to zahraje Vltavu a pocáká kaťata.
Po zkoušce si přeci jen dáváme oběd – je to takzvaný (o)BENTO, typickej japonskej oběd v krabičce, ve který máte několik přihrádek a v každý jinou dobrotu. Zrovna nevím, jak to bude s večeří, tak se zase naprásknu!
Koncert je moc fajn, dáváme znova Pantátu. Už se to krásně usadilo, dokonce i sbormiš nám vobčas ukáže nástup. To se mu ale nepodaří v japonský písničce Furusato, ve který nás doprovází japonskej klavírista. Sbormiš si v šatně zapomene noty (jako jedinej to nezná zpaměti), a tak se domluví, že mu Martin ze zákulisí napoví a vodpočítá, kdy je nástup na třetí sloku. Jenže Martin je napůl schovanej za šálama, sbormiš nevidí jeho pravou ruku a tím pádem ten nástup ukáže vo pět taktů dřív. Japonce, se kterejma zpíváme, to nevykolejí, páč neuměj improvizovat, takže dirigentovi navzdory nastoupěj správně a dobře to dopadne. Jako přídavek musíme dvakrát vopakovat vrták Ej, lúčka.
Děkovačky v Japonsku jsou téma samo pro sebe. Už jsem psal, že si některý naši fanoušci berou dovolenou, aby mohli bejt na všech našich koncertech? Hodinu a půl se s náma fotěj, podepisujeme CDčka, sbormiš dokonce podruhý podepisuje to, který si jeden pán koupil po našem koncertě před osmi lety.
Pak se přesouváme autobusem na večeři, která definitivně rozpráší moje dnešní ranní stravovací vobavy. Je to suprová restaurace s takovejma malejma pokojíčkama, do kterejch se musíte zouvat, sedíte na vyvýšený žíněnce (skoro tatami-mat), pořád vám nosej nějaký mňamky a vaše japonský kámošky ze sboru se můžou přetrhnout, abyste měli to správný stravovací pohodlí. Všechno je strašně dobrý a vodpočinek vod jídla zajišťujou jen pravidelný přestávky na nekonečný předávání nějakejch dárků.
Totálně přecpaný se s našima hostitelema loučíme, loučení je taky typicky japonský, takže trvá přes půl hodiny. Dáváme si krátkou poradičku vo zítřku. Musíme se na to pořádně vyspat, čeká nás hodně šlapání po Tokiu. Už se nemůžu dočkat!
Tak dobrou, dneska s nosorožcem!
Nejnovější vzkazy