První tokijská neděle, na kostel to dneska nevypadá, tak co si trochu zazpívat a zahrát bowling?
Tak se zdá, že jsme se dostali do pěkných vobrátek! Tenisti tomu říkaj režim FLOW, kdy všechno plyne úplně automaticky, nemusíte nad ničím vůbec přemejšlet a balóny vám lítaj skoro samy. No jo vlastně, vždyť se jen do puntíku řídíme názvem tý Jiráskovy skladby: Panta Rhei, Vše plyne!
Vod rána to teda běží jako na drátkách. Budíček si musíme každej pohlídat sám. Já jsem si ho nastavil na čtvrtou, ale vzhůru jsem byl vod půl jedný… Ne. Kecám! Sbormiš nám asi úplně nedůvěřuje, a tak stejně všechny pokoje s budíčkem prochází. No, a co myslíte? Nachytal na švestkách čtyři sedmispáče! Hnedka jim do mobilu nainstaloval Pekelnýho kohouta, to je taková apka, která by probudila i zkamenělýho trilobita.
Snídaně je pravá japonská: rejže, spousta zeleniny (čerstvý i různě nakládaný), houby shiitake a samozřejmě miso! Já to zapíjím studeným zeleným čajem. Je to pěknej lomcovák. Když ho dáte na ex, přeběhne vám po zádech stádo breberek, ale pak jste jak na pérkách!
Vyrážíme z velkoměsta do regionu, konkrétně do města Higashi-Yamato. To je úplně jiný Japonsko než to centrální Tokio. Na konci cesty už jsme v metru skoro sami. Nějaký ty menší mrakodrápky tady sice už taky vystrkujou růžky, ale pořád se vo místo na slunci přetahujou s tradičníma malebnejma uličkama.
Máme sraz s místním dětským sborem. Moc pěkně nás přivítaj, pak jim ukazujeme, jak se rozezpíváváme. Jsou z toho úplně paf. Nejdřív vevnitř zkoušíme domluvený společný songy, pak že se jako půjdeme podívat na jeviště. Koncert má bejt oupn ér (OPEN AIR, takže pod širým nebem). Jaký to je ale překvápko, když to širý nebe nevidíme, páč zpíváme v podstatě pod mostem. Je to takovej streetovej festival neboli streeťáček, německy štrasák. Na první pohled mám pocit, že sem sborový zpívání nepatří, ale nakonec
z toho je supr koncert.
Lidi doslova šílej, nejvíc se jim líbí Ej, lúčka v japonštině. Sbormiš říká že to je strašnej vrták, ale sem to sedí. Podle mě by to Martin měl doprovázet na harmoniku a ne na piáno.
Taky už si nás našli fanoušci. To je tady docela fenomén. Normálně byste nevěřili, že existujou lidi, co si vezmou dovolenou v práci, aby mohli chodit na všechny naše koncerty. Zažili jsme to už před osmi lety a teď je to tady zas.
Po koncertě se družíme s japonskejma sboristkama. Učej nás japonský jazykolamy, my je český. Docela čurina! Hnedka po společným vobědě, kterej je japonsky fantastickej, si vyměňujeme dárky. A pak v průběhu dne eště několikrát. Mám plný kapsy origami a japonskejch bonbónů. Ty druhý se určitě budou hodit, až po mně půjde mlsná.
Pak se přesouváme do takovýho sportovního centra BIG BOX, kde je pro nás připravenej turnaj v bowlingu. Nikdy jsem to nehrál a ze začátku mám strach, abych tou koulí nevysklil vokno jako tuhle ve škole při vybice. Hrajeme v obrovský hale, kde je snad třicet bowlingovejch drah, na monitorech svítí logo BONIFANTES. Jsme rozdělený do smíšenejch čtveřic a hodinu a půl těma koulema koulíme. Vyhlášení výsledků: 3. místo Japonec Kazuki, 2. místo Martin Kudrna a vítězem s obrovitánským náskokem je náš doktor Radek Svoboda. Prej to nehrál dvacet let, ale to se mu to s jeho svalnatou postavou koulí! Od nás byl třetí nejlepší Jáša. Tomu říkám výkon! Ty koule sou třikrát těžší než von!
Na oslavu sportovních úspěchů proběhne další kolo výměny dárků (starší kluci by prej radši výměnu dresů, ale to neprošlo vedením). Na rozloučenou procházíme rozlučkovým špalírem.
Jsme pořádně utahaný, byl to moc fajn, ale náročnej den. Sedáme na metro, polovina z nás usne ještě než dorazíme do druhý stanice. Ještě organizační info na druhej den, dvě kapitoly z mýho deníku… a víte co… Dobrou bowlingovou!
Nejnovější vzkazy