Dneska máme přesunovací den. Sbormiš nás nechává dlouho spát, abysme nabrali síly na další část turné. Pak už to znáte. Sbalíme si našich pět švestek, tou nejdůležitější švestkou je – to je jasný – pas. Kde jen ho sakryš mám?
Kam, že se to přesunujeme? No zpátky do Tokia! Jen pár střípků z cesty: Hotel, se kterým se právě loučíme, stojí hned nad vlezem do metra (to zas není takovej zázrak, tady je metro úplně všude). Je to ale trochu stará zastávka, takže chyběj eskalátory. A když se snažíte dostat třicet kufrů po schodech třicet metrů pod zemskej povrch, dělá to randál větší než to metro samotný. Taky myslím, že ty kolečka vod kufrů z toho našeho randálu nejsou úplně nadšený.
Přestupy v metru už zvládáme bravurně, vona to zase není žádná kvantová fyzika. Prostě jdete po čáře! To voni maj Japonci rádi. Každý metro má svoji barvu, ta čára je fakt na zemi nakreslená a když se jí držíte, v podstatě nemůžete v tom podzemním mraveništi zabloudit.
Je víkend, takže dneska není takovej nával. Asi tady choděj do kostela v sobotu nebo co. Ale i tak ten provoz směrem k hlavnímu nádraží Shin-Osaka houstne a tam už to je to správný přelidněný Japonsko.
Šinkanzen nás nás dneska trochu stresuje, teda hlavně při vystupování a nastupování s kuframa. Nejvíc v Tokiu při vystupování, to už na nás jsou místní oficíři trochu vošklivý, asi se bojej, že naberou desetivteřinový zpoždění.
Maličko estě situaci zkomplikuje náš houslista Vašek, kterej někde ztratí lístek a nechtěj ho pustit přes bránu. Naštěstí se to vyřeší jedním telefonátem a lístek se najde v Šinkanzenu. V tomhle japonskej systém funguje jak švýcarský hodinky!
U vlaku už na nás čeká naše milá Sawako. Vona to není úplně typická Japonka. Je hodně veselá a na japonský poměry trochu upovídaná. Vede nás po Tokiu podzemníma zkratkama až k National Olympics Memorial Youth Centre. To je takovej komplex baráků, který byly postavený před šedesáti lety jako olympijská vesnice, když tady pořádali olympiádu. Teď to slouží jako velkej hotel.
Tady už to poznávám. Bydleli jsme tu před osmi lety. Všechno je úplně stejný, akorát že tenkrát jsme tu byli na jaře, kdy kvetly sakury. Všechno bylo růžovobílý. Teď máme podzim a zase se to všechno zabarvuje do červena a žluta.
Ubytovaný jsme v takovejch malejch pokojíčcích, vůbec nechápu, jak se sem ti sportovci – třeba takoví zápasníci sumo vejít. I když – sumo vlastně není olympijskej sport, tak asi dobrý… Po krátkým vodpočinku a sborovým povídání, který probíhá tak, že si každej nasype popel na hlavu, co všechno bysme měli dělat líp, si dáváme japonskou večeři. Je tak dobrá, že jsem ji málem slupnul i s hůlkama. Pár borců si rejži vylepší takovým červeným pálivým olejíčkem, myslím, že si na ni vzpomenou eště zejtra ráno…
Po véče nám sbormiš přečte pár kapitol z mýho deníku a taky si čteme vzkazy vod rodičů a kámošů. Je to vždycky super, vědět, že na nás v Pardubicích lidi myslej! Mně třeba psala moje úča ze druhý třídy, že nevěřila, že mi to v sopránu vydrží tak dlouho.
Než půjdeme na kutě, chtěl bych vám představit tři lidi, co tu s náma jsou. Martina Kudrnu, co tříská do klimpru a na žábu, znáte. Je to divoch, i když musím říct, že se teď nějak zklidnil nebo co. Von říká, že stárne! 😃 Já jen myslím, že tu svoji muziku (a že je sakra dobrá), bere prostě fakt vážně. Parťáka mu tady dělá vrzal Vašek Mori. Je to super kluk, je s ním sranda a po dvou dnech nás všechny zná jménem. Furt se ho tady někdo ptá na jeho japonský předky, páč “Mori” je prej z japonštiny. Píše se to takhle: 森 a znamená to “les”. Třetím do party je náš doktor Radek Svoboda. Na první pohled je to morous, ale když mu zalezete pod kůži, udělá pro vás první poslední. Zatím tady léčí jen jeden zarostlej palec a sbormišovy bolavý záda.
Tak, to by dneska bylo všechno, zejtra máme pracovní neděli, tak šup do postele, abych stihnul večerku!
Nejnovější vzkazy