Tak to byla jízda! Vypadá to, že mám za sebou asi nejintenzivnější sborovej zážitek vůbec…
Ale pěkně popořádku… Ráno nás sbormiš budí zabušením na dveře a přinese nám snídani doslova do postele. Tady v tom hotelu totiž snídaně nedělaj, tak se musíme nakrmit sami.
Dostáváme rychlý instrukce: dreskód, co nezapomenout a tak, a už vyrážíme. Vypadá to, že si sbormiš předsevzal, že tady uděláme 100 podzimních kilometrů, pořád nás někam tahá pěšky. Na výstavišti musíme bejt až za dvě hodiny, tak si to štrádujeme ranní Ósakou ke středověkýmu hradu. Úplně se tady vidím jako samuraj. Kolem dokola je velkej vodní příkop, a má to asi deset pater s takovejma těma japonskejma šikmejma stříškama.
Chvíli couráme kolem, a pak už frčíme metrem na konečnou na ostrov Yumeshima. Dneska to má s těma proudama lidí a stovkama megafonů eště větší grády než včera, a to je teprve dopoledne. Prodíráme se výstavištěm k českýmu pavilonu, pak vlastně na celej den zapadneme dovnitř.
A už to letí jak na běžícím pásu. Zapínáme takzvanýho autopilota. To je takovej zvláštní stav, kdy ať se děje, co se děje, musíte podat nejlepší možnej sborovej výkon. Sbormiš říká, že je to jako jízda na tygrovi (z něj se nesmí slízt, páč vás jinak sežere). Kdybych měl vyjmenovat jen názvy jednotlivejch kapitol, bude to vypadat asi tahle: převlíkání • zkouška • koncert • pauza • koncert • pauza • koncert • oběd • koncert • pauza • koncert • pauza • koncert • převlíkání… Uf!
Myslím, že jsme udělali náš novej sborovej rekord. Šest koncertů za jeden den jsme ještě neměli (nejvíc to byly čtyři před lety v Americe).
Ale vůbec si nemyslete, že to byla nějaká rutina. Každej ten koncert byl úplně jinej. Někdy jsme zpívali jen českou muziku, jindy modernu, pak lehčí kousky, pak evropskou klasiku. Ale nejdůležitější byl samozřejmě Pantáta. Byli jsme dost zvědaví, jestli tu skladbu Japonci pochopěj. A voni kupodivu jo! Zpívali jsme to dvakrát a podruhý sbormiš pěkně kecal, že to je taky světová premiéra, ale to je přece nesmysl.
Jo, a teď si vzpomínám, že jsem slíbil něco vo tý žábě, co s náma tady je. To se má tak: V tý Jiráskově skladbě je napsanej part pro claves, to jsou muzikantský dřívka, kterejma se vo sebe hraje. Sbormiš jich vyzkoušel asi pět kilo, nic se mu nelíbilo, a tak ho napadlo, že do sboru přibere takovou dřevěnou žábu naší paní sbormistryně Broni. Když se jí správně dřívkem třískne do čumáku (myslím tý žábě), tak vydává krásný zvonivý lupance. A ty se právě hoděj do některejch částí Pantáty jako rytmizování. Takže tady v Japonsku křepčíme s žábou a vlastně to je takovej náš maskot. (Když tak koukněte do naší fotogalerie, má tam pěknou fotečku).
Po tom koncertním maratónu si dáváme k večeři nějaký masový koule s rejží a eště vylezeme na terasu toho českýho pavilónu a koukáme se na moc pěknou vodní, ohnivou a lejzrovou šou k ukončení Expa. S náma to sleduje asi tak sto tisíc lidí (a to nekecám!) a my máme nejlepší místa ke koukání.
Cesta na hotel je strašně dlouhá a náročná. Metro je neskutečně narvaný. Ale má to i svý výhody, nemusíme se za jízdy ničeho držet, páč prostě není kam spadnout.
Zejtra nás čeká přejezdovej a vodpočinkovej den, vracíme se do Tokia a začíná nám turné po centrálním Japonsku.
Tak dobrou s žábou!
Nejnovější vzkazy