Tak honem vstávat, máme to strašně našlapaný! Musíme vyrazit včas, abysme stihli ten džaponskej rychlík do Ósaky.
Jenže se nám to trochu komplikuje: Jak už jsem zmínil, Japonci jsou ve všem strašně pečlivý. Takže se stalo, že naše Sawako sice pečlivě připravila seznam kluků a pokojů (jako kdo kde bydlí), ale pak ho stejně pečlivě nedala sbormišovi. Takže von nemoh’ kluky včas vzbudit… (teda zkoušel to, ale když dostal potřetí vynadáno vod úplně cizích lidí, vzdal to a čekal, až se probudíme sami).
Takže nabíráme zpoždění, který nám (světe div se) eště komplikujou vejtahy. Jsou strašně zasekaný lidma, co mířej na snídani, a zpoždění se nepříjemně prodlužuje.
Naštěstí to je na hlavní nádraží Shinagawa-Shin jen jedna zastávka a máme ve skedjůlu nějakou tu rezervu, takže to nakonec zvládneme i se ztraceným doktorovým mobilem a zapomenutým kufrem. Sice vo fous, ale přece.
Netrpělivě to šinkanzenový žihadlo vyhlížíme, a pak přijde další drobnej stresík: na to nastupování do Šinkazenu máte 2 minuty, pak se brány samy zavřou a vy prostě nejedete. Takže se tam s těma třiceti kuframa natlačíme jako do malejch bot a už se jede.
Je to paráda! Fakt to sviští jako blázen. Asi v půlce cesty sbormiš machruje, že za chvilku bude vidět hora Fuji, ale my už ji viděli před půl hodinou.
Dorážíme do Ósaky a hned nastává další nechtěný dobrodružství. Musíme se bez Sawako dopravit přes celý město metrem do hotelu. Samo vo sobě by to nebyl problém, ale najít, kde se v tom mraveništi prodávaj skupinový jízdenky, není žádná sranda.
Hodíme si kufry do hotelu a vyrážíme na Yumeshima (Ostrov snů) do areálu EXPO. Po cestě se ale zase projeví japonská důslednost a pečlivost. Abysme se trochu provětrali, jednu zastávku jdeme pěšky. A na tý další nás nechtěj pustit do metra, páč to není naše nástupní zastávka… Ach jo…
Jestli jsem říkal, že metro je mraveniště, tak areál EXPO je MEGA mraveniště. A to MEGA myslím se vším všudy. Nejenže tady přes sebe přetejkaj doslova desetitisíce lidí, ale taky tady běhaj stovky organizátorů, co v jednom kuse řvou do MEGAFONŮ. Když se to smíchá s tím, že z každýho pavilonu zní jiná národní hudba, vznikne z toho takovej kravál, že si to nikdo nedokáže představit.
Po malý sváče (suši-koule “onigiri” a inovativní toust se sardinkama) jdeme zkoušet.
Nejde nám to tak, jak by si sbormiš představoval. Asi ta únava z třídenního cestování a džetleg nebo co, ale prostě to dost dře. Taky musím přiznat, že se nám moc nedaří hlasovej klid, ale když vono je všude kolem takovejch vjemů, že si to prostě s kámošema říct musíte!
Každopádně tu zkoušku nějak dorazíme na vůli, dáme si pořádnou véču (i když jíst v českým pavilonu v Japonsku holandskej řízek není moc košér) a prodíráme se těma davama a megafonama zpátky na metro. Musíme jít co nejdřív do hajan, zejtra nás čekaj důležitý koncerty a není jich málo.
Tak DOOOOBROOOOUUU!
PS: Tajfunu jsme utekli a předpověď počasí se vyplnila: celej den to bylo na koupání!
Nejnovější vzkazy