Tákže! Už si začínám zvykat na to, že kvůli časovýmu posunu vstávám vlastně po poledni. Hned ráno se s klukama koukáme, jaký bude dneska počasí. Předpověď ukazuje nulu a sněžení. Na to nejsem připravenej, zimník a jégrovky jsem si na Floridu nebral. Pak si ale uvědomím, že se koukám na Pardubice, a to mě trochu uklidní. Přepnu si apku na Miami a tam hlásej devadesát stupňů. To je zase nějak moc ne? Starší kluci mi ale vysvětlej, že tady se to ukazuje v těch Fárnhajtech, a že to teda je na pohodový vopalování…
No, zas tak pohodový jako ne! Po snídani, když si uděláme domácí úkoly (teda nechápu co to zas sbormiš vymyslel, je přece sobota!), si dáváme zkouštičku. Zase jsme venku na verandě (nevím, proč se v hotelu nesmí zpívat) a praží to jako blázen. Sice jsme ve stínu, ale přesto sebou tři borci švihnou. Já to zvládnul, ale musím přiznat, že se mi taky dělaly mžitky před vočima.
Dohodli jsme se, že ten oceán ještě vodložíme, protože se na pláži před tím subtropickým lívancem na vobloze není kam schovat, a že si radši zajedeme skouknout mrakodrapy do centra Miami. Nasedáme do našich dvou auťáků a už se proplejtáme těma neskutečnejma šmodrchanicema dálnic. V některejch místech sou ve čtyřech patrech nad sebou. Nebejt džípíesky, tak se tam budeme motat až do Vánoc.
A pak už se před náma vynořuje parádní skájlájn (to jako panoráma) Miami. Zkoušel jsem si to nějak přirovnat ke Karlovině v Pardubkách, ale tyhle americký paneláky sou fakt vo kousek vyšší. Pamatuju si to eště z Novýho Jorku před pár lety. U jednoho takovýho činžáku jsem napočítal sedumdesát vosum pater. Vůbec si nedovedu představit, jak tam třeba probíhá taková schůze SVJ. To si na to asi musej pronajmout arénu místních basketbalistů, ke který právě míříme. Proč se ten jejich tým jmenuje Miami Heat, jsem pochopil hned, jak jsem vylez na ulici. Vedro je fakt šílený.
Nejdřív si dáváme malej rozchod v přístavu, je tam spousta krámků, a tak s klukama nakupujeme koniny, koukáme se dolů na lodě a nahoru na ty mrakodrapy. Mezi ty se pak vydáme. Trochu mě z tý procházky bolí za krkem, jak furt zírám do nebe.
Pak nasedáme do takovýho vláčku, kterej tady krouží kolem dokola v několika různejch okruzích. Maličko mě zaskočí, že jezdí bez šoféra a asi dvacet metrů nad zemí. Ale super je, že máte na všechno bezva výhled. Při přesedání se nám stane taková malá nepříjemnost. Tři naši pěvci nestihnou nastoupit včas a jak se ty dveře automaticky zavřou, zůstanou tam trčet sami a my jedeme dál. Štěstí je, že máme inteligentní zpěváky. Počkali jsme na ně na další zastávce a voni nás v pohodě dohnali.
To Miami je strašně barevný a živý velkoměsto. Všude hraje muzika, všude je spousta lidí. Hltáme to s vykulenejma vočima. Čas se ale krátí, a tak se musíme vrátit do hotelu. Už máme pořádnej hlad, kterej zaháníme pravejma italskejma těstovinama z americký picérie, kterou vlastní jeden sympatickej černoch kubánskýho původu. Bájo.
Jak jsme se dneska celý vodpoledne potili vo sto šest, musíme se trochu zchladit. Tak konečně skočíme do toho bazénu a trochu se před spaním vyrácháme. Byl to dneska super den. Musíme brzo na kutě, zítra vyrážíme na další štaci, končí nám dovolená a začíná vopravdový koncertní turné.
Nejnovější vzkazy