S tím stejskáním jsem to včera provalil. Ráno se probouzím tak trochu s cestovní horečkou. Hned po snídani u sbormiše v apartmánu si připravuju sebáka. Ze včerejška už mám zkušenosti, takže se velkým vobloukem vyhnu čili papričkám, včera to byl vod chlapů pěknej podraz. Cejtil jsem je eště dneska ráno.
S balením na tu dlouhatánskou cestu to dneska bude trochu oříšek. Totiž do kufru se mi navíc musí vejít celej koncertní kroj, kterej se mnou do teď cestoval zvlášť. Pak mám taky spoustu konin, který jsem si ve volnejch chvílích nakoupil a potřebuju je propašovat do Čech.
Je to dřina, chvílema už to vypadá, že tady budu muset něco nechat. Ale co? Skejt rozhodně ne, basketbalovej míč taky ne. Plyšovou želvu si vezmu do letadla jako polštářek, ten svůj z domu jsem stejně někde ztratil. Sakryš, co s tím kokosem? Šoupnu ho do batohu, jinam se mi už nevejde. Noty můžu schovat do kurfu mezi fusekle, po cestě je nebudu potřebovat.
Když už máme všechno zabalený, přijede Michal s velkou krabicí věcí, co jsme zapomněli v rodinách. Sou to různý nabíječky, fusky, jeden motýlek, mobil, já tam nechal pravou sandálu. Už ji nějakou dobu hledám a věděl jsem, že se někde vyloupne. Takže ten kufr vopatrně znova votvírám, natlačím ji tam. Safra, teď to nejde zavřít.
Před polednem vyrážíme. Cestou na letiště se eště stavujeme utratit poslední doláče. Máme docela dobrej čas, na letiště bysme to měli zvládnout s rezervou.
Pak ale nastává drobounká komplikace. Asi hodinu před letištěm to na dálnici kousek za náma neubrzdí takovej ten velkej žlutej školní autobus, ducne do esúvéčka a to zas do nás. Trochu se lekneme, nikomu se nic nestalo. Ale musíme čekat na americký policajty, aby tu nehodu zúřadovali. My za nic nemůžeme, ale to zdržení může bejt průšvih.
Tak se rozhodujeme, že první auťák pojede napřed na letiště, v tom promáčknutým přijíždíme asi po hodině. Sbormiš se Zdeňkem mezi tím marně snažej vrátit druhý auto, nakonec nakonec to musej nechat stát přímo před letištěm. Ček-in zvládáme úplně na poslední chvíli a už se motáme těma frontama před pasovou kontrolou.
Když na mě přijde řada, vyskytne se problém. Jak vás furt fotěj, něco se jim na mě nelíbí, že prej se ta současná fotka neshoduje s pasem. Že bych se během turné tak změnil? Třeba jsem jenom vod toho floridskýho sluníčka víc vopálenej, nebo mi narostly vlasy… Pak se to vysvětluje. Stejnej problém má houslista Zdeněk a ten se fakt nevopálil, Ukazuje se, že to je tím, že nám při tom procesu celníci prohodili pasy.
Pak nastává další komplikace, jakoby jich dneska nebylo málo. Asi jsem ten kokos zabalil do špinavejch slipáčů málo, ale prostě na něj přijdou. Marně jim vysvětluju, že ho mám jako sebáka. Sou dost nesmlouvavý a kokos musím nechat na letišti. Ach jo…
Pořádně uondaný nastupujeme do toho vobrovskýho nebeskýho parníku, motory se rozjedou a my už z vokýnek koukáme, jak Amerika mizí v dálce. Eště si zvládnu dát nějakou malou véču, pak na mě padne únava a usínám. Když se probudím, překvapivě jsme už jsme nad Evropou. To je neskutečný, jak rychle ten let utekl. Před přistáním v Curychu děláme několik koleček ve vzduchu, vypadá to, že je to malý letiště přeplněný. Pak se rychle přesouváme vláčkem na jinej terminál a nastupujeme do dalšího letadla do Vídně. Tentokrát bez komplikací, i když taky s mírným zpožděním. Pilot nám ale hlásí, že to dožene.
Blížíme se do Pardubic. Chceme rodičům zazpívat jednu písničku na přivítanou, tak se rozezpíváváme v autobuse. Řidič je z toho jako vždycky trochu na větvi, ale na to už jsme z podobnejch situací zvyklí.
Přivítání je velkolepý, takový jsem eště nezažil. Nejdřív na nás čeká americkej veterán – 120 let stará Fordka s obrovskou americkou vlajkou, která nás vede přes Pardubice. Máme z toho Vánoce! Vystupujeme z busu, hned běžíme před školu na schody, vystřihneme Ó lásko, lásko a rodiče, všichni v americkejch stetsonech, nám na oplátku vystřihnou super básničku. Musím ji sem dát:
Sláva nazdar výletu, dvacetčtyřka už je tu!
Všichni za tou velkou louží, občas k mámě domů touží.
Když cestují samí chlapi, zažívají občas strachy.
Ztráta pasů, zvracení, nakonec tři ztraceni.
To se takhle někdy stává, Sbormiš smutně z vlaku mává.
Hlavní jídlo, svačina, fastfoodem to začíná.
Limonády skleničku, pozor na tu žehličku!
I přes všechny karamboly, zvládli jste to a jste tady.
Po dvou týdnech cestování, vítáme Vás bez zpívání.
Na Floridě tam je hej, Bonifantes ty jsou nej!
Koukám, že všichni naše putování poctivě sledovali. Dáváme si kousek poctivýho českýho chleba se solí.
Pak už ale běžím k mámě. Má ńa krajíčku, vona si na to moje rajsování snad nikdy nezvykne.
Usínám ve svý posteli ve svým pokojíčku. Hlavou se mi honí, co jsme všechno zažili. Bylo to prostě super. Tak kam poletíme příště?
Dobrou noc…
Nejnovější vzkazy