Jedeme na první mši do kostela v Montréalu. Po vstupu do kostela se dozvíme, že jde sice o koncert, ale až za tři čtvrtě hodiny. Vepředu v kostele stojí clavinova, nějaký starší model, zvuk je příšerný. Kvalita za 110 voltů. Nějaká neznámá firma s elektrospotřebiči začala dělat i do zvuku a tím se na nás mstí. Hlavně nevykopnout šňůru z nástroje. Pozitivní zprávou je, že můžeme jít i na kůr.

S místním varhaníkem stoupáme k varhanám. Mají tu asi při kostele dětský sbor – z varhanního stolu shlíží na klaviaturu plyšový lední medvěd, připomíná mi ty aljašské medvědy, lovící lososy, z jednoho videa v letadle. První, a vždy rozhodující pohled na stůl – tak se ukažte, co tu máte: na první pohled je zřejmé, že kláves je dost, půjde to, přinejhorším se hrábne do prázdna … neozvaná nota se jako kiks nepočítá.

No jo, ale kde se to celé zapíná? Zmáčknu první knoflík s nějakým vzletným francouzským nápisem – rozsvítí se osvětlení pedálu. Dobře, to se může ještě hodit. Zkusím druhý, neděje se nic. Krám. Do koncertu dvacet minut a mě začíná polévat horko. Aha, tak ne, to se jen zapnulo topení ve varhanní lavici. Pak jsou tu ještě dva knoflíky, zkusím černý. Teď motor naskočil. Zkouším rejstříky, není čas
všechno prověřit, jenom takové, jejichž názvy mi něco říkají. „Ten je moc slabý, tohle je zase rámus a tohle radši nepoužít, jak je to rozladěný, on to tady pan varhaník beztak nepoužívá.“ Ještě pedálové rejstříky: „no ty basy jsou taky pěkně bledý v ksichtě“, říkám si. O zbytku se přesvědčíme na koncertě „hlavně nesahat na nic, co ke hraní nutně nepotřebujeme,“ opakuji si zlaté pravidlo varhaníka.

Sbor už jde na kůr, protahuje se kolem píšťal, které stojí tak nízko, že se stačí o ně otřít a je naladěno. Proto ta hrůza v očích ředitele kůru. Zkoušíme mši od Ebena, některé věci ještě vylaďujeme. Ale pan doktor skvěle obrací, to je radost hrát. Teď přijde místo, které musíme zvukově vyzkoušet, ale dva takty před ním končí sbormistr zkoušku s tím, že to nějak půjde. „No to chci vidět“, pomyslím si, odevzdaně vypnu motor a jdu se převléknout.

Michal Hanuš
Na cestě do Chicaga ve sněhové vánici
Věnováno MUDr. Davidu Zábranskému