Začíná to bejt hodně zajímavý. Dnes jsem zjistil, že už jsem byl v 6 různejch rodinách. Což není nic tak senzačního, ale když si člověk spočítá, že to znamená zapamatovat si něco kolem 30 jmen členů rodin, plus jsem se seznámil dohromady s 8 kočkama, 4 psama (ten jeden hrozně smrděl), 2 křečkama a jednou želvou, už toho je docela dost. Navíc jsem tu jel 8 různejma autama. Tak takhle se poznává Amerika!

A teď něco ke dnešku. Zahájili jsme ho zase pěkně učením. Jsme fakt vymazlený faře, a tak nám to docela jde. Navíc nad tím sedíme asi jen hodinku a pak si na chvíli zahrajeme jednu takovou hru (třeba vám budu po návratu vyprávět jakou). Nesmíme zapomenout na čtení vzkazů ze vzkazovníku! Kolem poledne se posbíráme a frčíme do vedlejšího města, kde máme dlouho vočekávanej koncert na univerzitě. Tam se slezla celá obří skupina podobných bláznů jako je náš sbormiš a mezi nima třeba dirigent mužskýho sboru s Harvardu a tak.

Jsem napnutej jak kšandy, takže mi ani nevadí, že jsme vobědvali jen narychlo v buse. Nejdřív si poslechneme 2 mužský sbory, co na týhle koferenci taky vystupujou. Jako já proti jiným zpěvákům nic nemám, jsme konec konců kolegové, ale těmhle jsme fakt museli ukázat, jak se to dělá. A asi nejen těm klukům, ale i těm všem sbormišům a skladatelům v publiku, páč po koncertě všichni vobsypou našeho sbormiše, jako by byl ta sladká kobliha s javorovým sirupem navrch a děsně nás vychvalujou. Náš sbormiš se dme pýchou, no prostě paráda.

Byl to senza koncert, ale nějak nás to vyčerpalo. Naštěstí jedem na večeři a polívka nás postaví na nohy. Jenomže jsem se tak přejed, že jsem se po jídle svalil na koberec a na chvíli usnul. A jen co se vzbudim, je tu další koncert. Tentokrát celovečerák s přestávkou v kostele. Musím pobrat poslední síly. Je to móc těžký, ale suprově zazpívaj sólisti. Z toho koncert žádnej extra pocit nemáme, ale lidi sou nadšený.

Tak to byl vstup do druhý půlky turné. Ještě že si zejtra můžeme ráno pospat. Sbormiš naordinoval minimálně deset hodin spánku, tak mažu do peřin… Dobrou!