Ráno zahajujeme dalším školním koncertem, tentokrát pro malý děcka, který se tvářej dost vyjeveně. Sbormiš jim vysvětluje rozdíly mezi lidovkama a my se děsně snažíme, aby ty rozdíly byly znát. Před vobědem se vracíme na faru a následuje hádejte co…učení. Jenomže to sbormiš netuší, že já už jsem projel celou látku až do konce roku a teď jsem už vo tři ročníky napřed. Takže jsem začal brát hodiny výtvarky a úplně trapně mě nutěj, abych kreslil sám sebe J. Moc mně to nejde, zato Máča, Jindra, Honzík a Daneček mě vyfiknou úplně parádně!

Po vobědě se žádnej vodpočinek nekoná…letíme na zkoušku a hádejte, co jsme zase dřeli notu po notě…Dnes do skoku a do písničky mi bude znít v hlavě ještě půl roku po tom, co ji vyřadíme z repertoáru, jak ji budu mít nadrcenou. Pak si zvopáknem Truvérskou mši a ňákejch pár lidovek. To všechno proto, že nás večer čeká koncert v Český katolický misii pro hromadu krajanů.

Ještě před tím to ale nevydržíme a na cestě se musíme zastavit v centru Chicaga. Mají tam na jednom místě takovou obří fazoli, která je celá jako zrcadlo a když se k ní postavíte, musíte dobrejch pět minut hledat, než se najdete. A když je člověk pod ní, dělá to senzační optický klamy. No zablbneme si tam pěkně. Jenomže sbormiš se hned tetelí, co nafotíme krásnejch fotek, a tak musíme do pozoru a úsměv! Spěcháme na koncert, naskáčeme do busu a v tom sbormiš zjistí, že ve foťáku neměl kartu. Já to neprásknu, kdo mu ji vyndal, ale jsem děsně rád, protože to znamená, že se tam zítra budeme muset vrátit, k tý fazoli.

Přijíždíme do české komunity a vod tý doby je všechno trochu zvláštní. Najednou nevíme, jestli máme volat hello, nebo dobrý den, nebo vobojí. Na uvítanou dostaneme bábovku a čaj, ale to už se kostel plní do posledního místa a my nastupujeme do Rutterova Gloria (poslechněte si ho na webu). Pak už si jedeme v českým repertoáru. Sbormiš je celej nesvůj…najednou neví, jestli uvádět koncert česky nebo anglicky. Zpívání je těžký…malej prostor, vydýcháno, žádná akustika, nějakej prapodivněj dětskej keyboard, ale snažíme se a všechno dopadá dobře, lidi jsou uchvácený a nadšený. Dokonce si s náma zazpívaj Ach synku, synku a na konci je dorazíme krásnou Dobrú noc, má milá.

K večeři nás čeká českej španělskej ptáček a dospěláci si můžou dát Plžeň…jen chudák Ondra má zase problém, protože mu tady nikdo nevěří, že mu bylo už 21. Večeříme a do toho se ozývá čeština proložená samým great, ok, well…Všichni nám chtějí vyprávět, jak sem přišli, jak dlouho tu jsou, že jim chyběj špekáčky, pivo, českej chleba a syrečky. Je to celý hezký, ale my už jsme celý unavený a navíc na nás čekaj rodiny. A jak jsme zmatený a narychlo vodjíždíme, málem zapomeneme na Špaldu, kterej se zakecal.  Byl to dlouhej den, zítra se už těšíme na Chicago…tak dobrou domů!