Dneska bude krátký hlášení. Máme jeden jedinej úkol: přemístit se z Londonu o nějakých 750 kiláčků na severovýchod do Montréalu. No, tak jednoduchý to zas nebude. Je mi jasný, že nás zase budou v autobuse trápit učením.

Odjíždíme už v sedm ráno, na cestu si dáváme kafe od Timís (Timmis‘, neboli Tim Horthons‘). Ještě k tomu dostaneme ty jejich kuličky v krabici. To sou takový malý a strašně sladký koblihy, skoro se to nedá jíst. Ze všeho nejhorší sou ty s tou růžovou náplní. Jednak růžová je pro holky a jednak to fakt chutná jako cukr s cukrem v cukru.

Ani se nestačíme uvelebit a už to začíná. Nejdřív škola. Dneska dělám na zemáku, vejrám do slepý mapy Ameriky. Měl jsem si to nechat na konec turné. Až budeme mít Ameriku projetou, tak to vládnu s prstem v nose. Starší kluci nás zkoušej a vobčas něco poraděj. Na konci první tříhodinovky ještě zvládneme další přezkoušení ze slov Birdlandu. Vono to nevypadá, ale já třeba pořád nevím, jak jdou ty sloky za sebou…

Po třech hodinách je na čase protáhnout klouby. Řidič naštěstí musí natankovat. Tak hned využijeme situace a oblehneme Burger King. Asi jsme to přehnali, protože se sbormiš naštval a vypadá to, že zakáže hamburgery. Jinak prej nás na cestě zpátky neunese letadlo.

Po pauze čtu klukům můj deník a vzkazy z Pardubic. Pak přijde něco suprovýho. Doktor má pro nás připravený překvapení. Vytáhne knížku a čte nám Edudanta a Francimóra. Podle prvních stránek jsou to rošťáci podle mýho gusta. Hned jsem se s nima skámošil. Škoda, že tady s náma nejsou v reálu.

Za další tři hodinky jsme v Montréalu. Po pár okamžicích tradičních zmatků už mířím do svojí nový rodiny. Tohle bude výzva. Skoro nemluvěj anglicky. Takže se buď naučím francouzsky (sakra proč Kanaďani mluvěj francouzsky?) nebo se na sebe budeme celej večer jen usmívat.

S čím začneme výuku? No, asi s jednoduchým „bon nuit“…