Stěhujeme se!

Na tomhle turné není dne, aby se nestalo něco neuvěřitelnýho. Ráno se nese ve znamení velkýho vyklízení pokojů a balení. Dneska se totiž musíme s Olympijským centrem rozloučit a stěhujeme se na druhou stranu Tokia. Vyplňujou se moje chmurný představy, ten kufr kvůli těm dárkům prostě nezavřu. Zachrání mě až Ondra The Perfect One, kterej mi jako zkušenej matador poradí, jak na to: „Kde nepomůže síla, pomůže eště větší síla!“ Kufr nakonec kapituluje.

Sedáme do busu a míříme k Tokyo Metropolitan Government Building. Konečně se podíváme na Tokio z pořádný vejšky. Jsou to takový dvojčata, skoro jako kdysi byly v Novým Jorku, akorát že nejsou tak vysoký. Zato ale vo moc hezčí. Když se zdola dívám do tý vejšky, točí se mi hlava.

Vejtah je sakra rychlej. Za ten vokamžik, než vyjedem nahoru, bysme na Karlovině nebyli ani ve třetím patře. Rozhlížíme se kolem a koukáme po našich tokijskejch stopách. Třeba Olympijský centrum je vidět fakt parádně. Kdyby bylo lepší počasí, ukázala by se i hora Fuji, ale dneska je trochu pošmourno, tak si na ji horizontu můžeme leda tak představit. Ale fotky budou v poho, Fuji tam prásknu ve fotošopu.

Dole se chceme vyfotit, ale najednou – ani nevím, jak se to stane, zpíváme guvernérce Tokia. Vůbec to nechápu. Včera ji ňákej časák TIME (asi něco jako Tak jde čas) vyhlásil jako jednu ze stovky nejvlivnějších lidí zeměkoule. Jmenuje se Yuriko Koike a šéfuje tady tomu čtyřicetimiliónovýmu mraveništi. Než spustíme, tak si z toho trochu dělám srandu (jak třeba může vovlivnit, jestli si dneska večer vyčistím zuby?), ale pak mi dojde, jaká je to pecka. Všude kolem jsou televizní štáby, fotografové, co se tlačej jeden na druhýho, vochranky a spousta lidí. Tak mě to nějak vyhecuje a zpívám jako vo život. V tý hale to zní jak v Rudolfinu.

Ale já už se těším na druhej bod dnešního programu. Shinagawa Aquarium. Popravdě se na toho nemůžu dočkat už vod chvíle, kdy jsem si poprvé pročítal harmonogram turné. Je to bomba. Takovejch ryb a jiný mořský havěti jsem ještě pohromadě neviděl. Skvělý je vystoupení cvičenejch delfínů. Já vůbec nechytám, jak jim to trenéři vysvětlej, že maj vyskočit nad vodu, udělat salto a eště se jet usmát na publikum. Ale to není všechno. Pak se postavěj do pozoru, že jim nad hladinou kouká půlka těla, z reproduktorů začne hrát Štraus, na Krásným modrým Dunaji. A voni zpívaj. Fakt. Sbormiš je z toho nadšenej. Říká, že když se zpívat naučej i delfíni, tak my bysme to za nějakejch pět šet let mohli zvládnout taky.

Bezva je tuleň, kterej žongluje s míčem a mává na nás tlapkama. A vůbec nejlepší je podmořskej tunel. Je strašně velkej, celej ze skla a máme pocit, že se jako potápěči procházíme pod vodou. A pak jsou dost dobrý takový malý rybičky, co vám vokusujou ruce, když je ponoříte do vody. Něco podobnýho jsem viděl ve výloze v Praze na Václaváku, ale tam vám vokoušou nohy.

Pak tady maj strašně velký japonský kraby, vypadaj jako z nějakýho scifi. Matěje Kopeckýho nebo Robina Tinze by slupli jak jednohubku. Mám hrůzu z těch žraloků, ale zas je zajímavý vidět z půl metru ty jejich hrozný zuby.

Na chvilku se zastavíme u císařskýho paláce. Máme děsně na spěch, páč je traffic (pro neznalý = zácpa dopravní). Už chápu, proč se tady přepravujeme po kolejích. A vlastně mě to mělo napadnout, když si vzpomenu na ty megazácpy v Bangkoku, kdy jsme jeden kilák jeli busem tři hodiny.

Ve Funabori už na nás čekaj. Dneska budeme spát v japonskejch rodinách. Před pár lety tu takhle byli ubytovaný kluci z Pueri gaudentes a holky z Jitra. Japonci maj vždycky všechno dokonale připravený, ale neuměj improvizovat. V tom jsme zase mistři my. A když se to spojí s jejich snahou všechno zvládnout, včetně čtení našich českejch jmen, nějak se stane, že jsem ubytovanej u úplně jiný rodiny, než se původně plánovalo. Jak se to stalo: zaimprovizoval jsem, a když se k shluku slabik, kterej měl znamenat jméno někoho z nás, nikdo nehlásil, vzal jsem to na sebe. Hlavně, že jsme s tátou vyplňovali formuláře, který měly naši rodinu připravit na to, co jsem vlastně zač. Ale v poho.

S rodinou jdeme na večeři a safra. Zrovna do stejný japonský hospody jako sbormiš a vedení. Takže zase budu muset při večeři držet hlasovej klid. Ale do prčic, jak to mám udělat, když nám zároveň řek, abysme si s hostitelema povídali?!?

Naštěstí se ale nacpeme rychle a rodina mě bere do Sega Worldu, to je mrtě vobchod se vším animovaným. Ne, že bych prahnul po plyšovejch pokémonech (na to už jsem přece velkej), ale je fajn divit se nad tím, co tady letí.

Doma na nás – jindy tak klidný Japonci – křičej, abych běžel k televizi, že jsme ve zprávách. No, koukám tam na sebe s tím japonským komentářem a je mi tak nějak zvláštně. Asi moc nevím, co se to vlastně děje…