Od včerejška mi dělá starost jedná vážná věc. BUM! Pořad čtu ty japonský průvodce, a ta jejich etiketa mi fakt nedá spát. Už jsem zvládnul leccos: zabalit si umím i poslepu a nikdo mi už nemusí kontrolovat kufry. Hlasovej klid jsem už taky zkrotil. (Mám na to fígl…na začátku držení hlasovýho klidu strašně pevně stisknu čelisti k sobě, až si na to tak zvyknu tak, že mi je najednou zatěžko se i pořádně usmát. A to je u mě co říct.)
Totiž, jak víte, já jsem trošku nemehlo. Jak můžu, tak se někde něčím pokecám, taky dost často do něčeho narážím, nebo něco shodím, šlapu, kam nemám, a tak. Nedělám to schválně, to fakt ne!
Ale představa, že se místo podávání ruky (což už jako čtvrťák zvládám docela obstojně) klaním s rukama podél těla, je pro mě fakt celkem děsivá. Zkouším si to už dva dny doma před zrcadlem a BUM! Vždycky se s tím zrcadlem srazím. Doma dobrý, ale až se budu srážet s každým Japoncem, se kterým se chci pozdravit, mám strach, že mi všechny naučený notičky vypadaj z hlavy! Vůbec nedokážu vychytat ten správný sklon a moc času na trénování už nemám. Asi to ukáže až praxe…AU!
Pak je tu ta záležitost se sezením. Myslím, že si v Japonsku pořádně srovnáme záda. Doma se prej u stolu v jednom kuse hrbím, takže teď budu mít šanci si natrénovat sezení na zemi, se zkříženýma nohama, případně v kleče, bez opření, a to jinak než s rovnýma zádama nepůjde. A mimo to sezení je už teď jasný, že polovinu dne mi zabere zouvání a nazouvání bot. Naboso budeme chodit podle všeho docela často. Fakt ale je, že to nebudu jen já, kdo bude mít při zouvání problém. Když si vzpomenu, jak nám občas smrděj nohy, budou ho mít spíš ti kolem.
Někdy se mi zdá, že sbormiš není spokojenej vůbec s ničím. Ať dělám, co dělám. Tak si říkám, že kdybych prováděl všechno obráceně, bylo by to konečně vono! A to je přesně je Japonsko… Knížky bych si tam prohlížel ze shora dolu, na pohřeb bych tam šel v bílým, dveře bych zamykal opačným směrem. Snídani začneme polívkou a autem budeme jezdit vlevo. Takže se vlastně nemůžu splíst, páč všechno je prostě naopak.
A protože v Japonsku se neříká NE, tak vlastně úplně na všechno stačí jen kývat! Vono to nakonec nějak půjde, pokud stihnu do odletu konečně správně vyměřit ten úhel, pod kterým se musím uklánět.
A teď hajdy spát, za chvilku nám to letí!
Nejnovější vzkazy