Tak prej to bude strašný, vstávat vo půl třetí, když máme ve tři třicet sraz. Ale já nemoh‘ nejdřív usnout, a pak ani dospat.

Už jsme borci, naloženo máme za čtvrt hodiny. Ještě čekáme na šamanskej buben, kterej se někde zatoulal, a vyrážíme. Za hoďku a půl jsme na letišti. Sbormiš ale místo k odletům vyrazí k příletům. Naštěstí nás zachrání nějakej místní …. rezident, co tu přespává…

S balením kufrů do toho igelitu je vždycky sranda. Hlavně velký kluci se nablbnou. Koukněte do fotogalerie.

Pak nám ale solidní drama přichystá Adam. Zelenej jak sedma a že prej ztratil pas. Asi deset lidí lítá sem a tam. Už to smrdí pořádným průšvihem, letadlo odlítá za čtvrt hodiny. Ještě, že máme varhaníka, kterej má ostříží zrak a pas i s palubníma lístkama najde na záchodě…

Vůbec jsem netušil, že to je do Vídně takovej kousek. Než stačíte dopít kafe, už se jde na přistání. Letíme takovým malým érplejnem, takže se to nad Brnem trochu klepe. To pak to další letadlo, to je zaoceánskej parník. Let ale trvá 10 hodin, to je fakt hodně… Chvíli čučím na nějakou blbost, jak se starej Rocky a Terminátor chtěj dostat z nějakýho vězení, ale moc mě to nebere. Mnohem zajímavější je, jak letušky zkrotěj jednoho týpka, co v letadle zlobil. To je teprve akce!

A už přistáváme v Totontu. Žádnej velkej mráz, lehce nad nulou, už se těšíme na vzduch. To ještě ale nevíme, že nás čekají 3 hodiny na imigračním a vyřizováním reklamace několika zničených kufrů. No, to asi abychom se nenudili.

Toronto nás přivítá pěkně po americku, je pořádnej traffic (zácpa dopravní). Jak tak popojíždíme, vzpomínáme na podobný chvíle v Bangkoku. Jo, to v Mikulovicích by se tohle nestalo!

Do Londonu (toho kanadskýho) se dostaneme s pořádným zpožděním až o půl devátý. Rychle se rozdělíme do rodin a první kanadskou dobrou…