Dnešní den byl jednoznačně ve znamení zpěvu. Poprvé máme za den tři koncerty a úspěch jsme si museli pro dnešek pořádně vydřít. Vstáváme hodně brzy, protože první koncert začíná už před osmou. Paráda! Ranní zkouška vypadá tak, že nejprve stěhujeme praktikáble, pak zjišťujeme, kdo si co zapomněl v rodinách, no a pak se probouzíme v podstatě až do konce koncertu. Sbormiš zuří a my z výkonu taky nejsme na větvi. No ale rozezpívejte se, když vám do zkoušky pořád lezou ty hamburgrama nafouknutý Amíci.

Koncert číslo dvě máme v úplně fungl nový škole. Mají parádní sál, senza velký křídlo a dokonce i bubny, takže můžeme dát Gorale. Jo, to jsem zapomněl napsat, že náš varhaník Michal rozmlátil buben. Kdyby dal na mě, nic by se nestalo, copak to je taky  za slušný vychování furt mlátit do bubnu? Na podium nastupujeme celí napjatý, jestli to zvládnem líp. Docela to ujde, ale stejně je na nás po obědě už ušitá dvouhodinová zkouška. Makáme jak vo život, aby se podařil večerní koncert. Následuje oběd ve školní jídelně včetně zpěvu, nasazujeme „american smille“ a loučíme se vyprovázený spoustou holek!

Pak je vyhlášený povinný spaní, popřípadě povinný předstírání spánku. Měli jsme se  ještě učit, nebo co…ale já vám nevím, nějak se mi to smotalo všechno dohromady a vyšlo z toho předstírané učení ve spánku.

Večer se vyfikneme na slavnostní výstup, snažíme se šlapat jak hodinky, občas ještě někdo dostane pohlavek, nebo kopanec za žvanění a pak už vzhůru na jeviště před 200 lidí. Nabere to děsně rychlej spád, zpívání vypadá hodně nadějně, ani nemrknem a je tu druhá polovina a pak se už jen hodně tleská a ještě víc a vstává a gratuluje a fotografuje a objímá a pak jsem na jednou v posteli. No…dnes večer ten spánek nebudu muset předstírat ani náhodou. Tak dobrou a zítra jsme zase na štaci.