Ráno jsem vyzkoušel už dvacátou vosmou snídani…tolik dní jsme na turné a tolik článků mýho deníku se už voběvilo. Je teda fakt, že teď už to letí strašně rychle, někdy se mi i maličko zasteskne, ale to nesmí nikdo vědět, páč by si pak kluci mysleli, že jsem jak holka. Všechny tyhle myšlenky nám rozptýlí návštěva Magic Housu. Je to něco jako IQ park a zábavní park v jednom. Jsme tak rozradostněný, že pár kluků nedodrží hlasovej klid a musej dovnitř až za půl hodiny po vostatních. Jojo, máme vojnu i na samým konci turné.
Vyblbneme se parádně, ale nejlepší je závěr, páč tu mají zmenšeninu oválný pracovny, kongresu a nejvyššího soudu. Musíte mrknout do fotogalerie! Takže se na chvíli převtělíme: Máča zasedne za prezidentský stůl a pustí se do řešení situace na Krymu. Pochopitelně mu do toho kecá celá armáda jeho poradců a navíc furt drnčí telefon. Pan prezident to ale nese statečně, nic ho nerozhází (když ho nerozházej ani zapomenutý kalhoty na koncert).
Přesouváme se k nejvyššímu soudu. Je totiž třeba udělit výjimečné tresty několika zapomínačům not, krojů, čepic, bund a bot. Soudce, teda vlastně soudkyně, je neúprosná. Navíc jako návdavek je nutné slíbit skvěle odzpívaný koncert v Minneapolis. Nechybí nám ani porota, advokáti a spoustu paparazzi. No ale vzhledem k tomu, že vrchní soudce a osm dalších soudců jsou jmenováni na svůj post prezidentem Máčou doživotně, budeme se muset s Gabrou, Šimonem, Danem, Jindrou, Ondrou, Adamem, Honzíkem, Filipem a Štěpánem rozloučit, páč tu kvůli tomu budou muset zůstat.
V kongresu se zdržíme jen chvilku…jednohlasně zvedáme ruku proti pětihodinové zkoušce. A z kongresu rovnou na koncert do dalšího domova důchodců. Není o nic míň vymazlenej, než ten včerejší. Jenom jsou tu všechny babičky a dědečkové zelený. Teda ne že by byli nějaký zkažený, ale dnes se tu slaví St. Patrick Day a všichni se voblíkli do zelenýho. Takže celý koncert vypadá, jako kdyby proti sobě stála dvě družstva – červený a zelený. Zase slavíme úspěch, div nás každá babička třikrát nevopusinkuje…ach jo!
Odpoledne se vydáváme kouknout se, jak to vypadá na středozápadě. A jdeme na to skrz Gate Way Arch, což je senza velkej voblouk z roku 63 v obrovským parku u řeky. Stejně jako jsem moc nechápal tu naši fazoli, tak tady nechápu, jak je možný, že je ta brána stejně vysoká jako široká. Mně se prostě zdá vyšší, nemůžu si pomoc. Ale můj metr na to nestačil, abych to změřil, navíc už ho stříhám, takže tomu budu muset prostě věřit. Jo a nechal jsem se inspirovat Míšou Lorencem, kterej se několikrát fotil tak zvláštně senzačně s mrakodrapama, tak jsem to udělal u týhle brány.
Pak už nás čeká zase pracovní nálada. Jedeme zpátky do budovy, kde jsme zpívali včera, ale dnes tam máme celovečerák. Už dlouho jsem se tahle netěšil na Sedláka, páč sbormiš vymyslel senzační věc: Jak jsem psal o St. Patrick Day, tak náš řidič je Patrick a my jsme mu chtěli dát dárek k svátku. Takže sálem znělo: Jede Patrick do mlýna, výrd rum pum pum…a ještě jsme mu každej napsali přání do našeho kalendáře. Bylo to senza. A pak ještě jedna věc: To, že tu amíky dojímáme našim Going Home, to už víme…ale dnes jsme tady jednoho starýho pána úplně rozložili. Von byl totiž ve Vietnamu ve válce, a když se vracel, tak u rakví padlejch vojáků hráli Going Home. Byt tak dojatej, že jsme z toho byli i my celý vyjevený.
Tak to by byl další dlouhej den za náma. Jsem vyřízenej, utíkám spát!