Další den, další přesun, další zážitky! Vstáváme hodně brzo, balíme kufry a ještě se vracíme do tý super starý školy Latin Roxbury. Tentokrát tu máme ranní koncert pro 300 samejch kluků…sbormiš je zase nějak nespokojenej s výrazem nebo co, ale já vyrážim úplně všechno a pořád, jak můžu.

Po koncertě se nám ředitel vytahuje, jak je ta jeho škola senzační…asi fakt je, navíc nás láká na studium…ale prej bych musel děsně makat. Copak vo to, jenomže taky bych musel navíc zpívat v jejich školním sboru a to zase ne, páč bych už nemoh poslouchat sbormišovo nadávání a taky už bych třeba nikdy nedostal pohlavek (v Aerice se to nesmí) a to nebudu riskovat.

Loučíme se a hurá na mrakodrapy. Ale to netušíme, že jsme si vybrali asi nejmrazivější den, co kdy v Bostonu byl. Kdyby bylo asi vo 100 stupňů víc, bylo by mi tak akorát. Ale za ten rampouch u nosu to stojí, protože je to všude fakt nádherný. Na chvíli se skočíme vohřát do Starbucksu, kde nás zachrání to kafe, co není z kafe s mlíkem, co není z mlíka.

Procházkou se tak dostaneme až do přístavu. Mají tam senzační starou loď, co vypadá úplně jak z Pirátů z Karibiku. Na jejím místě dřív stála Boston Tea Party Ship. To byla děsně slavná loď a to jenom proto, že z ní kdysi vyházeli čaj do moře. No to bych taky uměl bejt takhle slavnej. Prostě: 50 kolonistů se jednou takhle naštvalo, převlíkli se za Indiány a naházeli 342 beden anglickýho čaje přes palubu. Byla kolem toho děsná mela a v Bostonu to pak začalo dělat víc lidí no a pak z toho nakonec byla Americká revoluce za nezávislost.

Jó, až vo tom zase bude úča kázat před tabulí jako by u toho byla, budu moct zamachrovat, že já jsem to místo viděl, HEČ! Bohužel ne přímo tu loď, protože před pár lety shořela. A to zase machruje sbormiš, protože ten jí ještě zažil. Pak ještě zvládnem několik fotek. No, a když jsme později rozdělovaný do rodin, nikdo nám nevěří, že nám je zima ani, že jsme unavený, protože u toho focení nám zmrzly úsměvy, takže vypadáme celý šťastný. No, já budu dnes maximálně šťastnej, až si lehnu do postele.

Ale nějak se ve mně vzedmou síly, protože ještě před tím nám bus zastaví před WalMartem. To je takový místní Tesco, ale asi tisíckrát větčí. Moh jsem si tam koupit cokoliv vod sekačky na trávu, přes závěs do sprchy, až po burákový máslo. Ale zvítězly mega balení brambůrků a galony pomerančovýho džusu. Jen nevím, proč mi doktor pořád vyhrožuje, že až za ním zase příjdu s bolením břicha, tak mi dá ještě na zadek.

No nic, byl to dlouhej, mrazivej, ale senza den. Dobrou z West Hartfordu přeje Ignác!