Tak tu máme první jarní měsíc! Ve zprávách z Pardálů čtu vo krokusech, sněženkách, bledulích… Tady určitě taky sou, ale přes ten metr sněhu, co tu máme je moc není vidět. Ráno koukám na teploměr, parádních mínus dvacet… Víme ale, že ani pro chlapa není vostuda při loučení s báječnejma rodinama uronit kroupu. Tak roníme vo sto šest, pak máváme a hurá na jih!

Maine je fakt super. Parádní krajina, moc fajnový lidi, 8 velkejch a 6 malejch koncertů za 4 dny… To se bude jednou vzpomínat.

Teď už se ale řítíme po zamrzlý dálnici do civilizace. Ale bacha! Je sobota, kámoši ze školy maj dneska volno a já po cestě vejrám do učebnic…:-E  Tohle není žádnej fér! Chvíli trochu prskám, pak ale sbormiš hlásí, že jsme přejeli hranice New Hampshire. A zrovna přišla smska vod bratránka, že sou na vejletě ve Slatiňanech. Tak mě to trochu trklo a budu se fakt snažit učit se i v sobotu…

Vobčas kouknu z vokna, jak se to kolem mění. Hory sou ta-tam (sarka, jak se píše tatam?), přibejvá baráků a aut. Za chvíli vidíme ceduli na Boston. Už se nemůžu dočkat, až zas uvidím pořádný mrakodrapy. Vjíždíme do Massachusetts a za chvíli se před náma vyloupne skájlajn (skyline – silueta města) Bostonu. Je to nádhera. Přejíždíme most, v dálce zahlídneme moře. Pod náma vobrovskej přístav. Máme hodinu k dobru, tak se jdeme trochu procournout. Koukáme na ty vysokánský baráky, je to hodně v evropským stylu. Taky ty ulice sou zakroucený a ne do pravýho úhle jako v jinejch městech. A hlavně – každej ten mrakodrap je úplně jinej a některý vypadaj, že sou hodně starý. To nechápu.

Po prohlídce míříme do West Roxbury. To je taková hodně vymazlená část Bostonu. Máme dneska mši a koncert v arcibiskupský katedrále Svatý Terezy. Koukal jsem na jejich web, maj tam, že bude zpívat ňákej světoznámej sbor BONIFANTES. Na to jsem zvědavej, kdo to bude, my jsme zatím světoznámý hlavně v Pardubicích…

Nesnáším převlíkání v autobuse. Furt do tebe někdo strká, pak si s někým vyměníš botu, celej koncert tě tlačí… Přijíždíme ke kostelu, je to docela stodola (to znamená, že je velkej, ne že by tam byla na zemi sláma), i když to z venku tak nevypadá. Rychle se rozezpíváme a už to začíná.

Varhaník se trochu trápí s nástrojem. Prej to je krám. Některý píšťaly nehrajou, jiný zůstávaj viset. My trochu bojujeme s akustikou, je tady strašně malej dozvuk. To je divný, co? Ale pak jsme na to kápli. U stropu sou takový polystyrenový vobklady, co ten zvuk žerou.

Po mši začíná koncert, letíme z galerie do přední části kostela. Už při nastupování je mi jasný, že to bude adrenalin, piáno, co tu maj by se spíš hodilo do nějakýho westernu. Koncert je ale gůd, lidi plácaj a na konci po každý písničce stojej.

Pak už to znáte. Rozdělování do rodin. Jako vždycky je v tom trochu guláš, ale to už k tomu patří. Ta moje rodina má ňáký zpoždění, nebo co. Tak na ni čekáme až do půlnoci. Pak usínám už v autě, když přijedeme domů, nemůžou mě vzbudit… Prosím, že si dneska nemusím čistit zuby?!?…