Teda, to byly sny. Nejdřív se mi zdálo, že jsem se ztratil v tokijským metru. Pak mě kluci našli, ale zase jsem neměl lístek a nechtěli mě z něj pustit (tady ho musíte dát při východu z metra do takovýho turniketu, jinak se ty dvířka nevotevřou). Tak jsem ho hledal po všech čertech. Byl schovanej v automatu na sušenky. A když jsem se konečně z toho střeženýho prostoru dostal, vyjedu po jezdících schodech nahoru a vystoupím z podchodu před Grandem v Pardubkách. No chápete to?
Jako každej den si dáváme sraz v hale budovy „A“ v Olympijským centru. Pohled na předpověď počasí nás trochu votráví. Dopoledne prej má pršet. Ale víte co, voni tyhle internety kolikrát pořádně kecaj. Kouknu na nebe a je jasný, že to bude v pohodě. Teplo je na tričko.
U metra nám Sawako rozdává celodenní jízdenky. To znamená, že dneska asi budeme hodně cestovat. Hned se mi vybaví moje můronoční bloudění. Jízdenku si schovávám pořádně hluboko do kapsy, pro sichr to zapnu na zip. Jak čekáme na vlak, koukám na plánek metra, je to teda pěknej galimatyáš. Maj tady 13 linek a eště to je nějak propojený s nadzemkou.
Při přestupu se stane přesně to, vo čem se mi zdálo. Ztracenej lístek. Jako zázrakem tím průšvihářem ale nejsem tentokrát já, ale Ondra Šedivý. Zachraňuje ho pan Watanabe (to je manžel Sawako, kterej nám taky pomáhá), dává mu svůj a jede na lítačku.
Dneska je všední den a v metru je hroznej nával. Ale Japonci jsou strašně disciplinovaný (skoro jako Bonifanti). Spořádaně se řaděj do front vlevo vod takový na zemi nakreslený žlutý čáry. A pak pěkně jeden po druhým nastupujou, zatímco vpravo vod tý čáry lidi zas vystupujou. Když si to srovnám s tím bojem na život a na smrt v Praze, chce se mi brečet. Tak to prostě děláme jako Japonci a vono to funguje.
První zastávkou je chrám Sensódži neboli Asakusa. Šintoistický chrámy už známe, tenhle je buddhistickej. Je to monumomentální, jak říkaj velký kluci. Procházíte dlouhatánskou ulicí s japonskejma tradičníma věcma. Tady na beton seženu ten vějíř. Samotnej chrám je celej červenej, před ním stojí něco, co vypadá jako studna. Tam ale hořej stovky tyčinek a strašně čouděj. Když se tím kouřem necháte vovanout, prej vás to zbaví zlejch sil. Tak nás k tomu sbormiš nutí, že prej abysme nezlobili. Jsme vyuzený jak vod táboráku.
Trochu je škoda, že tu pětipatrovou pagodu, na kterou jsem se tak těšil, zrovna vopravujou, takže z ní vidíme jen špičku. Jo, ale super zpráva: sehnal jsem kimono. Koupili jsme ho v tý uličce s Matějem Kopeckým a Ondrou Šedivým.
Zase šup do metra, přejet pár stanic a vystupujeme na Ginze. To je nejslavnější ulice Tokia. Jsme z toho úplně paf. Nádherný mrakodrapy, hodně odvážná architektura. Jeden barák hezčí než druhej a všechno dohromady udělá takovej efekt, že si to nedovedete představit. S tím se může rovnat snad jen Novej Jork nebo Chicago.
Do jednoho toho baráku vlezem, že prej na voběd. Hned u vchodu nás zarazí varování, že se pod pokutou 5000 jenů nesměj nechávat žádný zbytky. A sakra! Co když mi něco nebude chutnat? Ale to je naprosto zbytečná vobava. Tohle je spešl podnik. Na každým stolu je malej gril a jídlo si uděláte sami. Naberete si na talíř syrový maso a grilujete. Na výběr máte asi tak padesát druhů dobrot. Musím vyzkoušet úplně všechno. Ať prasknu. Největší sranda je, když jíte takovou malou rybičku, dáváte ji do celou pusy a vona na vás mrká. Matěj Kotal, jeden náš zpěvák, co tady s náma bohužel není a je napůl Japonec nám taky ve vzkazovníku doporučil うどん (udon), takový tlustý nudle na kari. Jsou výborný, díkes, Matěji!
Naše další dnešní tokijská zastávkou je náměstí, který vypadá trochu jako Time square. Jsou tu obří reklamní obrazovky, ale fakt hodně velký. Máte pocit, že jste uprostřed trojrozměrný reklamy na všechno. A uprostřed stojí sto let starej parní šinkanzen. Prej tady bylo první tokijský nádraží.
Shibuya. Neskutečná křižovatka pěti velkejch trotoárů, takovej jeden velkej přechod, přes kterej v jeden vokamžik přejde víc než tisíc lidí. A my mezi nima. Je to takový lidský mraveniště. Na každým rohu někdo za něco demonstruje, třeba za to, aby se husy nekrmily šiškama (fakt!) a řvou do megafonů. Mniši v oranžovejch hábitech řežou do šamanskejch bubnů. Do toho burácí ze všech stran nějaký reklamy a rachotěj auta. Celý to neuvěřitelně pulzuje. Ondra mobilem ten rachot testnul a naměřil 86 decibelů.
Ondra Šedivý dneska perlí, ztratil dárky, co koupil mámě, trubka jeden. Je to jednoznačná hvězda dne.
Poslední dnešní destinací je Takeshita street. Uzounká, ale pořádně dlouhá ulička kousek vod Olympijskýho centra, kde je snad tisíc malejch obchůdků. Máme rozchod, tak si to můžeme pořádně prohlídnout. Na každým rohu je stánek se speciálníma sladkejma palačinkama, těch maj ale třeba 200 různejch druhů. Mám na to strašnou chuť, ale po tom obědovým masakru už se do mě nevejde ani malina. Nakonec ale vůle zvítězí, přemůžu svoje slabší já a dávám si aspoň duhovou cukrovou vatu. Brrr…
Domů se vracíme pořádně utahaný, dneska jsme nachodili snad dvacek kiláků. Máme povinnou sprchu (že prej se zejtra budeme zase zouvat) a večerku docela brzo. Zejtra nás čeká koncert. Je to ale báječný bejt v Japonsku, co říkáte?!?
Nejnovější vzkazy