(PS: Kluci, tohle je hlavně pro vás…

Třicátý den z jeden a třiceti se drkocáme po šílených Amerických silnicích v autobuse, jehož sedačky se za měsíc na turné staly takovými malými soukromými pokojíčky. Když je toho tolik za námi a před námi jen dlouhá cesta za domovem, je na pořadu dne trochu bilancovat.

Všechny kluky znám velmi dobře z letních soustředění, kdy je možnost poznat je trochu jinak než „v pozoru stojící“ při zkouškách. Ale přeci jen se v uzavřeném prostoru autobusu, ve stresu před důležitým koncertem, v extázi z velkoměsta odkrývají ještě další a mnohem hlubší charakterové vlastnosti. Najednou zjišťujete, s kým si ještě dokážete popřát dobré ráno a s kým byste propovídali měsíc a bylo by to málo. A když někdy kluci to společenské vypětí nezvládají, dějí se zajímavé věci…od křiku a hádek, přes pláč až po posměch.

Ale kdokoliv, kdo má zkušenost s chlapeckým kolektivem, nebo jen s klukovským kamarádstvím, ví, jak radikálně a rychle takové nepříjemné chvíle odeznívají. Jde tu ale ještě o jednu důležitější proměnu. Proměnu, kdy se z kluků, kteří občas budí dojem, že nevědí kudy kam, stávají kluci sebevědomí, ušlechtilí a oduševnělí. Tahle proměna je pro mě naprosto nepochopitelná, ale přesně ohraničená. Je to chvíle, kdy jdou dolů trička, mikina a džíny a kluci se převlékají do koncertních vesniček.

Od té doby je všechno trochu jiné a nejmarkantnějším se to stává při zpívání nejtěžších sakrálních skladeb. Vždycky, když se kluci dozvídají, že se na koncertním programu objeví Crucifixus, nebo Credo od Ebena, mají skutečnou a upřímnou radost. Nejhorší na tom je, že je to ta samá, dětská radost jakou způsobíte zprávou, že po posledním představení si dáme zmrzlinu. Chtěla bych vědět, co se jim při provedení těchto skladeb hodí v hlavičkách, jestli vůbec můžou chápat, o čem zpívají…a někdy, při opravdu povedených vystoupeních, při největším nasazení mívám pocit, že to vědí velmi dobře…

A pak jsou tu vedle toho ještě malá, osobní, a o to milejší zjištění, která podávají neméně důležitý obraz sborové atmosféry: Tak třeba, že Míša Lorenc umí udělat senzační videa, která si vymýšlejí i organizují David Janeba s Šimonem Zouvalou. Že staronový člen sboru Honzík Špalovský je chorobný šiřitel dobré nálady a starší brácha všech malých kluků. Že chorobným šiřitelem dobré nálady v maličkém vydání je Marian Medveď, a i když strašně zlobí, moc se na něj zlobit nejde.

Že největší gentleman sboru je Tomáš Novák, který mě vždycky všude pustil jako první a ještě se u toho krásně usmívá. Že Filip Janeba má nejvíc na světě rád bratra Davida a ten to moc dobře ví. Že se nejde zlobit ani na věčně při koncertě tančícího, vrtícího a ošívajícího se Adama Gerndta, protože to dělá s takovou upřímností a v symbióze s hudbou, že rozsvěcuje celý sbor. Že když se Péťa Dobeš překonává, dokáže při koncertě nasadit výraz, usmívat se a ještě vypadá, jakoby se zpívající narodil.

Že se Tonda Pollreich dokáže starat nejen sám o sebe, ale i o ostatní a třeba spolubydlícímu připravit krásnou snídani do postele. Že Michal Urban, David Stehno, Matěj Adamec i Pavel Vejdělek velmi složitě stojí na hranici mezi světem kluků a chlapů a vypořádávají se s tím jednak zodpovědně a jednak s elegancí. Že když nevíte, v jaké zpíváte tónině, nebo když nevíte, jak zní tón, který chcete zazpívat, stačí se zeptat Daniela Magušina…vždycky je to správně. Že je to Leoš Kohoutek, kdo dokáže s neuvěřitelnou trpělivostí stále pokračovat v laskavém a srdečném napomínání a usměrňování těch nejmenších a ještě u toho stíhá nakupovat nová semínka masožravek.

Že Jindra Špás i Daneček Nerad dokáží senzačně kreslit…Jindra k tomu všechno sdílí na facebooku a Daneček zase všem okolo ochotně radí při učení, když zrovna nevyhazuje tuny čehosi prapodivného ze svého batohu. Že Adam Kovář dovede psát senzační deník. Že pokud chcete znát odpověď kdykoliv na cokoliv, stačí se zeptat Honzíka Němce nebo Radka Goláně, nebo rovnou obou. Že když se do toho opře David Gerndt, přezpíval by i kůry andělské. Že ten, koho není nikdy nutné kontrolovat v ničem, je Honza Pokorný. Že je to nakonec Filip Shiedek, kdo se dokáže nejvíc snažit o výraz a že mnohem dospělejší, než vypadá, je Vítek Kubík. Že Štěpán Hortlík ví a zná věci, které neznají dohromady ani všichni dospěláci. Že kdo se možná nejvíc těší domů je Dan Klukas. Že kdo mluví nejhezčeji a nejčastěji o svých rodičích je Kryštof Prouza. Že nejdospělejší z malých kluků je Honzík Jakubec a zvládne všechno.

A ti, kdo vždycky smázli veškeré napětí i stres byli 3 nejstatečnější – doktor David, Pepa Wolf a Míša Hanuš, kteří se na měsíc vzdali svého dospěláckého pohodlí, odešli z práce a připojili se ke skupince věčně se v nepořádku topících kluků. A jedno posvátné pravidlo? Nikdy se nehádejte s manažerem turné, stejně má vždycky pravdu. Kdo dal tuhle krásně prapodivnou skupinku dohromady víme, ale stejně pro mě zůstane vždycky záhadou, jak to může nakonec všechno tak dokonale fungovat.

Ten první máme v kostele, co se jmenuje Edina Colonial Church. Nejdřív teda trochu nechápu, proč Edina, to je divný jméno. Pak jsem si vzpomněl, jak mi babička vyprávěla, že chodila do koloniálu pro rohlíky a pro mlíko. No, ale kostel to je moc pěknej. Podle sbormiše má „dvořákovskou“ akustiku, to fakt nevím, co si pod tím představit. Ale je fakt, že se nám zpívá dobře.

Je to ale hodně náročný zpívání, páč dáváme jenom samýho Dvořáka. Máme tři takový cykly (to jako cyklistický, nebo co?): V přírodě, Moravský dvojzpěvy a Biblický písně. Nejvíc mě baví Slavíkovský polečko, to pěkně vodsejpá. Ty Biblický mě přijdou strašně ucouraný, ale zase sou prej dojemný nebo co. Mě tam prostě chybí ňákej buben nebo aspoň trumpeta… Na konec dáváme Going home, tak se taky jmenuje celej koncert. Ve druhý půlce zpívá jeden z nejlepších mužskejch ansámblů v Americe Cantus. Je to 10 chlapů, tohle zpívání maj jako svůj fulltime job a sou fakt dobrý. Chvílema to je ale trochu nuda se na ně dívat, páč se při zpívání vůbec nevrtěj. Jo, to my v první řadě máme jinou chorošku!

Vodpoledne se dospěláci rozhodli, že nás zkultivujou. Že prej máme „nasát ňáký estetično“, nebo co. Tak jdeme do muzea umění. Maj tam spoustu vobrazů, nábytku, hrnků, džbánů a já nevím, čeho ještě. Maj tady třeba úplně všechny vobrazy, co malovaj nějakej Matisse. Ale řeknu vám, to musel bej šílenec. Třeba ženská – a má jednu půlku hlavy zelenou a druhou modrou. Nebo vobrázky, co kreslil jenom tužkou. Tak tohle bych zmáknul taky. Jo, a taky je ňákej divnej, páč furt maloval ženský nahoře bez! Ale když jsem se dozvěděl, jak sou ty vobrázky drahý, řek sem si, jestli se nemám vykašlat na zpívání a radši ve wallmartu nekoupit tempery…

K večeru přijíždíme do dalšího kostela. Pilgrim Lutheran Church. To slovíčko Pilgrim už znám. Je ze songu America the beautiful a znamená poutník. To je trochu symbolický, zpívat na konci toho našeho putování zrovna tady. Před koncertem si dáváme s DJ půlhodinku takový meditace. Je to trochu těžký, protože nad náma je asi nějaká hodina tělocviku. Aha, tak to není tělocvik to je šatna sboru, co nás dneska večer hostí – Minnesota Boychoir.

Je to poslední koncert, tak zpíváme jako vo život. Nikdo se nešetří, jedeme úplně na plný pecky. (ostatně to vždycky, ale dneska to tam pálíme i hlasově). A na závěr Gorale si to zařvání fakt užijeme.

Sbormistr mixuje Panis Angelicus

Sbormistr právě mixuje video se zvukem z našeho posledního koncertu. Na YouTube tak můžete zhlédnou už pestrou škálu záznamů.
Když zpíváte, nebo dirigujete, nikdy si výsledek nemůžete užít tolik jako posluchač. A tak jsou kluci hodně překvapení, jakou to vlastně odvádějí neuvěřitelnou (a jak je patrno z videí, naprosto profesionální) práci.

http://www.youtube.com/bonifantes

Pak už se loučíme se Cedar Rapids a nabíráme směr na Minneapolis. To nás ale ještě před tím čeká dlouho vočekávaná zastávka ve Spillwille. Maličká vesnička se silnou českou komunitou, která tu přebejvá už přes 5 generací. Projíždíme tak kolem domků, na kterým se vobčas na domovním štítu objeví „Vítáme Vás“. Míříme k půvabnýmu kostelíku. I sám vo sobě je moc krásnej, takovej českej. A  když k tomu přičtete, že tu na varhany hrával Antonín Dvořák, je z toho bomba. Dospěláci jsou na to místo děsně natěšený, navíc tam máme natočit videoklip, tak jsem zvědavej.

Nejdřív projíždíme kolem hřbitova, kde byste vo Američana nazakopli. Je to samej Mikulka, Nowak, Zawinul, Walenta, Jaros, Vana, Hruska…na konci hřbitova je vchod do kostela. Hned vpravo za vchodem je úzký, točitý schodiště na kůr a tam taky hned zamíříme. Varhaník Míša se hned hrne k maličkejm varhánkám a se sbormišem na ty varhánky straně dlouho a posvátně koukaj. Taky pořád hledaj nějakej nedokouřenej doutník Antonína Dvořáka, bo co. Je to tam teda fakt kouzelný. Namačkáme se kolem varhaníka a sbormiš mu vodmávne začátek na Hospodin jest můj pastýř. Krásně se to nese prázdným kostelíkem, poprvé bez lidí. Dole stojí jen pan Američan Klimeš, kterej nám to tady votevřel a dvě babičky.

Ještě toho nemáme dost a tak si přidáváme Napadly písně v duši mou a „of cource“ Going Home, čímž málem rozpláčeme sami sebe. Ale naštěstí jsme pořád natáčený, takže je zachovaná všudypřítomná pracovní nálada. Pak si ještě poslechneme něco o historii kostela, dostaneme památeční obálky a Honzík Jakubec si k tomu přibalí nějakou knížku.

Skáčeme do busu, za tři hodiny máme být v Minneapolis. Cestu asi naposledy trávíme nad učením. Po příjezdu nás čeká pizza večeře a než se rozdělíme do rodin, zamíříme k vodopádů, který navštívil Dvořák. Nevím, co se mu tam všechno přihodilo, ale každopádně to muselo bejt něco velkýho, páč mu tam vystavěli sochu. To už jsme ale celý udvořákovaný a tak se brzo rozdělujeme do rodin a pěkně hybaj na pelech, protože zítra nás čekají (podržte se) poslední dva americký koncerty.

Pak už budeme chvíli zase zpívat „tam u nás“. Tak dobrou.

Pak už nás čeká jen dlouhej pětihodinovej (další) přejezd, tentokrát do Cedar Rapids. Město velký asi jako Pardubice, ale vypadá mnohem menší, páč tady v Americe to je vlastně vesnice. Cestu máme naplánovanou od začátku asi takhle: 2 hodiny spánku, pak tři hodiny učení a v pět jsme tam. Nakonec se z toho ale vyklube skoro pětihodinovej spánek, jak jsme unavený. Sbormiš nás budí asi půl hodiny před cílem, abychom nespali na jevišti.
Projíždíme kolem Českýho a Slovenskýho muzea a přijíždíme ke kostelu svatýho Václava. A v tomhle kostele dnes zpíváme. Je to první kostel, kterej vypadá skoro jako ty u nás a na stěních tam maj vymalovaný Hradčany, Levej Hradec, Chlumeček, Velehrad, a tak jsme skoro jako doma. Navíc to vypadá na slušnou akustiku. Dole máme samohrajky, ale na kůru varhany, takže můžeme dát Ebena a nějaký Biblický písně, který má nejradši Gabruška.

Jsme odpočatý, máme dobrou náladu, sbormiš pořád dokola vopakuje, jak se těší na koncert. Nastupujeme celý rozradostněný (mrkněte do fotogalerie). A skladba za skladbou se daří bezvadně. Máme super publikum, kostel nacpanej, mezi posluchači jsou i Češi a my vidíme, jak se jim to všechno líbí. Navíc jsou všichni sólisti luxusní.

Po koncertě je sbormiš zase celej vobsypanej gratulantama a my taky a CD se prodávaj jedna báseň. Dokonce to možná vypadá na jeden zajímavej kontakt. K večeři máme hádejte co…hamburgery s pěknou porcí kečupu, majonézy a hořčice. Když je pak rozdělení do rodin, je to taky docela sranda….je to samej Sedláček, Popelka, Zeman, který už dávno neuměj česky.
Z metru už je jenom malej vocásek, tak dobrou do domoviny.