Ten první máme v kostele, co se jmenuje Edina Colonial Church. Nejdřív teda trochu nechápu, proč Edina, to je divný jméno. Pak jsem si vzpomněl, jak mi babička vyprávěla, že chodila do koloniálu pro rohlíky a pro mlíko. No, ale kostel to je moc pěknej. Podle sbormiše má „dvořákovskou“ akustiku, to fakt nevím, co si pod tím představit. Ale je fakt, že se nám zpívá dobře.

Je to ale hodně náročný zpívání, páč dáváme jenom samýho Dvořáka. Máme tři takový cykly (to jako cyklistický, nebo co?): V přírodě, Moravský dvojzpěvy a Biblický písně. Nejvíc mě baví Slavíkovský polečko, to pěkně vodsejpá. Ty Biblický mě přijdou strašně ucouraný, ale zase sou prej dojemný nebo co. Mě tam prostě chybí ňákej buben nebo aspoň trumpeta… Na konec dáváme Going home, tak se taky jmenuje celej koncert. Ve druhý půlce zpívá jeden z nejlepších mužskejch ansámblů v Americe Cantus. Je to 10 chlapů, tohle zpívání maj jako svůj fulltime job a sou fakt dobrý. Chvílema to je ale trochu nuda se na ně dívat, páč se při zpívání vůbec nevrtěj. Jo, to my v první řadě máme jinou chorošku!

Vodpoledne se dospěláci rozhodli, že nás zkultivujou. Že prej máme „nasát ňáký estetično“, nebo co. Tak jdeme do muzea umění. Maj tam spoustu vobrazů, nábytku, hrnků, džbánů a já nevím, čeho ještě. Maj tady třeba úplně všechny vobrazy, co malovaj nějakej Matisse. Ale řeknu vám, to musel bej šílenec. Třeba ženská – a má jednu půlku hlavy zelenou a druhou modrou. Nebo vobrázky, co kreslil jenom tužkou. Tak tohle bych zmáknul taky. Jo, a taky je ňákej divnej, páč furt maloval ženský nahoře bez! Ale když jsem se dozvěděl, jak sou ty vobrázky drahý, řek sem si, jestli se nemám vykašlat na zpívání a radši ve wallmartu nekoupit tempery…

K večeru přijíždíme do dalšího kostela. Pilgrim Lutheran Church. To slovíčko Pilgrim už znám. Je ze songu America the beautiful a znamená poutník. To je trochu symbolický, zpívat na konci toho našeho putování zrovna tady. Před koncertem si dáváme s DJ půlhodinku takový meditace. Je to trochu těžký, protože nad náma je asi nějaká hodina tělocviku. Aha, tak to není tělocvik to je šatna sboru, co nás dneska večer hostí – Minnesota Boychoir.

Je to poslední koncert, tak zpíváme jako vo život. Nikdo se nešetří, jedeme úplně na plný pecky. (ostatně to vždycky, ale dneska to tam pálíme i hlasově). A na závěr Gorale si to zařvání fakt užijeme.

Pak už se loučíme se Cedar Rapids a nabíráme směr na Minneapolis. To nás ale ještě před tím čeká dlouho vočekávaná zastávka ve Spillwille. Maličká vesnička se silnou českou komunitou, která tu přebejvá už přes 5 generací. Projíždíme tak kolem domků, na kterým se vobčas na domovním štítu objeví „Vítáme Vás“. Míříme k půvabnýmu kostelíku. I sám vo sobě je moc krásnej, takovej českej. A  když k tomu přičtete, že tu na varhany hrával Antonín Dvořák, je z toho bomba. Dospěláci jsou na to místo děsně natěšený, navíc tam máme natočit videoklip, tak jsem zvědavej.

Nejdřív projíždíme kolem hřbitova, kde byste vo Američana nazakopli. Je to samej Mikulka, Nowak, Zawinul, Walenta, Jaros, Vana, Hruska…na konci hřbitova je vchod do kostela. Hned vpravo za vchodem je úzký, točitý schodiště na kůr a tam taky hned zamíříme. Varhaník Míša se hned hrne k maličkejm varhánkám a se sbormišem na ty varhánky straně dlouho a posvátně koukaj. Taky pořád hledaj nějakej nedokouřenej doutník Antonína Dvořáka, bo co. Je to tam teda fakt kouzelný. Namačkáme se kolem varhaníka a sbormiš mu vodmávne začátek na Hospodin jest můj pastýř. Krásně se to nese prázdným kostelíkem, poprvé bez lidí. Dole stojí jen pan Američan Klimeš, kterej nám to tady votevřel a dvě babičky.

Ještě toho nemáme dost a tak si přidáváme Napadly písně v duši mou a „of cource“ Going Home, čímž málem rozpláčeme sami sebe. Ale naštěstí jsme pořád natáčený, takže je zachovaná všudypřítomná pracovní nálada. Pak si ještě poslechneme něco o historii kostela, dostaneme památeční obálky a Honzík Jakubec si k tomu přibalí nějakou knížku.

Skáčeme do busu, za tři hodiny máme být v Minneapolis. Cestu asi naposledy trávíme nad učením. Po příjezdu nás čeká pizza večeře a než se rozdělíme do rodin, zamíříme k vodopádů, který navštívil Dvořák. Nevím, co se mu tam všechno přihodilo, ale každopádně to muselo bejt něco velkýho, páč mu tam vystavěli sochu. To už jsme ale celý udvořákovaný a tak se brzo rozdělujeme do rodin a pěkně hybaj na pelech, protože zítra nás čekají (podržte se) poslední dva americký koncerty.

Pak už budeme chvíli zase zpívat „tam u nás“. Tak dobrou.

Pak už nás čeká jen dlouhej pětihodinovej (další) přejezd, tentokrát do Cedar Rapids. Město velký asi jako Pardubice, ale vypadá mnohem menší, páč tady v Americe to je vlastně vesnice. Cestu máme naplánovanou od začátku asi takhle: 2 hodiny spánku, pak tři hodiny učení a v pět jsme tam. Nakonec se z toho ale vyklube skoro pětihodinovej spánek, jak jsme unavený. Sbormiš nás budí asi půl hodiny před cílem, abychom nespali na jevišti.
Projíždíme kolem Českýho a Slovenskýho muzea a přijíždíme ke kostelu svatýho Václava. A v tomhle kostele dnes zpíváme. Je to první kostel, kterej vypadá skoro jako ty u nás a na stěních tam maj vymalovaný Hradčany, Levej Hradec, Chlumeček, Velehrad, a tak jsme skoro jako doma. Navíc to vypadá na slušnou akustiku. Dole máme samohrajky, ale na kůru varhany, takže můžeme dát Ebena a nějaký Biblický písně, který má nejradši Gabruška.

Jsme odpočatý, máme dobrou náladu, sbormiš pořád dokola vopakuje, jak se těší na koncert. Nastupujeme celý rozradostněný (mrkněte do fotogalerie). A skladba za skladbou se daří bezvadně. Máme super publikum, kostel nacpanej, mezi posluchači jsou i Češi a my vidíme, jak se jim to všechno líbí. Navíc jsou všichni sólisti luxusní.

Po koncertě je sbormiš zase celej vobsypanej gratulantama a my taky a CD se prodávaj jedna báseň. Dokonce to možná vypadá na jeden zajímavej kontakt. K večeři máme hádejte co…hamburgery s pěknou porcí kečupu, majonézy a hořčice. Když je pak rozdělení do rodin, je to taky docela sranda….je to samej Sedláček, Popelka, Zeman, který už dávno neuměj česky.
Z metru už je jenom malej vocásek, tak dobrou do domoviny.

Ráno jsem vyzkoušel už dvacátou vosmou snídani…tolik dní jsme na turné a tolik článků mýho deníku se už voběvilo. Je teda fakt, že teď už to letí strašně rychle, někdy se mi i maličko zasteskne, ale to nesmí nikdo vědět, páč by si pak kluci mysleli, že jsem jak holka. Všechny tyhle myšlenky nám rozptýlí návštěva Magic Housu. Je to něco jako IQ park a zábavní park v jednom. Jsme tak rozradostněný, že pár kluků nedodrží hlasovej klid a musej dovnitř až za půl hodiny po vostatních. Jojo, máme vojnu i na samým konci turné.

Vyblbneme se parádně, ale nejlepší je závěr, páč tu mají zmenšeninu oválný pracovny, kongresu a nejvyššího soudu. Musíte mrknout do fotogalerie! Takže se na chvíli převtělíme: Máča zasedne za prezidentský stůl a pustí se do řešení situace na Krymu. Pochopitelně mu do toho kecá celá armáda jeho poradců a navíc furt drnčí telefon. Pan prezident to ale nese statečně, nic ho nerozhází (když ho nerozházej ani zapomenutý kalhoty na koncert).

Přesouváme se k nejvyššímu soudu. Je totiž třeba udělit výjimečné tresty několika zapomínačům not, krojů, čepic, bund a bot. Soudce, teda vlastně soudkyně, je neúprosná. Navíc jako návdavek je nutné slíbit skvěle odzpívaný koncert v Minneapolis. Nechybí nám ani porota, advokáti a spoustu paparazzi. No ale vzhledem k tomu, že vrchní soudce a osm dalších soudců jsou jmenováni na svůj post prezidentem Máčou doživotně, budeme se muset s Gabrou, Šimonem, Danem, Jindrou, Ondrou, Adamem, Honzíkem, Filipem a Štěpánem rozloučit, páč tu kvůli tomu budou muset zůstat.

V kongresu se zdržíme jen chvilku…jednohlasně zvedáme ruku proti pětihodinové zkoušce. A z kongresu rovnou na koncert do dalšího domova důchodců. Není o nic míň vymazlenej, než ten včerejší. Jenom jsou tu všechny babičky a dědečkové zelený. Teda ne že by byli nějaký zkažený, ale dnes se tu slaví St. Patrick Day a všichni se voblíkli do zelenýho. Takže celý koncert vypadá, jako kdyby proti sobě stála dvě družstva – červený a zelený. Zase slavíme úspěch, div nás každá babička třikrát nevopusinkuje…ach jo!

Odpoledne se vydáváme kouknout se, jak to vypadá na středozápadě. A jdeme na to skrz Gate Way Arch, což je senza velkej voblouk z roku 63 v obrovským parku u řeky. Stejně jako jsem moc nechápal tu naši fazoli, tak tady nechápu, jak je možný, že je ta brána stejně vysoká jako široká. Mně se prostě zdá vyšší, nemůžu si pomoc. Ale můj metr na to nestačil, abych to změřil, navíc už ho stříhám, takže tomu budu muset prostě věřit. Jo a nechal jsem se inspirovat Míšou Lorencem, kterej se několikrát fotil tak zvláštně senzačně s mrakodrapama, tak jsem to udělal u týhle brány.

Pak už nás čeká zase pracovní nálada. Jedeme zpátky do budovy, kde jsme zpívali včera, ale dnes tam máme celovečerák. Už dlouho jsem se tahle netěšil na Sedláka, páč sbormiš vymyslel senzační věc: Jak jsem psal o St. Patrick Day, tak náš řidič je Patrick a my jsme mu chtěli dát dárek k svátku. Takže sálem znělo: Jede Patrick do mlýna, výrd rum pum pum…a ještě jsme mu každej napsali přání do našeho kalendáře. Bylo to senza. A pak ještě jedna věc: To, že tu amíky dojímáme našim Going Home, to už víme…ale dnes jsme tady jednoho starýho pána úplně rozložili. Von byl totiž ve Vietnamu ve válce, a když se vracel, tak u rakví padlejch vojáků hráli Going Home. Byt tak dojatej, že jsme z toho byli i my celý vyjevený.

Tak to by byl další dlouhej den za náma. Jsem vyřízenej, utíkám spát!

Takže rychlá malá snídaně, tu pořádnou prej dostaneme v St. Louis. U snídaně jsme ňáký nevykoukaný, to víte, vstávat v 6 ráno je trochu vopruz. Jakmile vyjedeme, zase to zalomím. A všichni kluci se mnou.

Cesta trvá nějaký dvě hodiny. Z toho ale hodinu jedeme „městem“. Totiž – v St. Louis strašně dlouho ten pocit nemáte. Všechno je takový rozlehlý, baráky jsou 200 metrů vod sebe. Maj tam prostě strašně moc místa, tak si to můžou dovolit. Navíc se tady víc než kde jinde jezdí autem, tak u každý hospody musí bejt obrovský parkoviště. Jediným znakem toto, že jste ve městě, je, že vodevšad vidíte Arch – neboli bránu do divokýho západu.

Hned po příjezdu do kostela, kde dneska zpíváme při mši, se pořádně nacpeme. Klika, že toho zpívání ráno není moc. Kostel je cool v tom, že je to kostel a basketbalový hřiště zároveň. Prostě se to upraví tak, jak je zrovna potřeba. A ta mše, to je mazec. Nejdřív tam vaří nějaká kapela a lidi zpívaj jako při karaoke. Je to něco úplně jinýho, než na co jsme zvyklý z Čech. Prostě to tak maj. Zpíváme tři songy, má to bejt jako pozvánka na zejtřejší velkej koncert.

Po mši se zase nadlábneme, pak si dáme zkouštičku a jedeme do jednoho hodně vymazlenýho domova důchodců. Řeknu vám, je to tak pohodový ubytko, že kdybysme takový měli v Čechách, už bych chtěl bejt v důchodu. Dáváme asi hodinovej koncert, babičky jsou nadšený, při Going home uroněj slzu. My se těšíme, až si to zazpíváme… (to vám teď nebudu prozrazovat, je to překvápko). Že prej takovejhle sbor ještě nikdy neslyšely. (Teda nevím, jestli je to těma naslouchátkama, co maj nebo tím, že už si ty vostatní sbory nepamatujou). Ale je to moc fajn. Je vidět, že jsme jim udělali velkou radost a to nás všechny moc těší. Fakt.

No, a po koncertě je zase večeře. Tak za dnešek to vypadá, že přiberu aspoň 5 liber. (To už jsem fakt asi skoro amík, když to počítám v librách, co?). Rodiny už na nás v kostele čekaj. A hned po příjezdu domů je co? No přece druhá večeře. Na břiše se mi udělal takovej zvláštní kopeček

To byly sny! V gangsterském Chicagu, kde český starosta Antonín Čermák bojoval s mafiánským bossem Al Caponem, se mi zdálo o český svíčkový, řízkách a obyčejným smažáku. K snídani jsem měl nějaký americký míchaný vajíčka od amerických slepic. No, řeknu vám, vypadaj úplně stejně jako ty český, ale s cukrem chutnaj fakt hodně americky.

Rodiny nás skoro nechtěly pustit. Asi se umíme dost dobře přetvařovat, protože všichni říkaj, jak jsme všichni strašně hodný a vychovaný. A že by nás nejradši adoptovali. No nic proti, ale při představě dalších sladkejch vajíček se asi přetvařovat přestanu.

Sedáme do busu a za chvíli valíme na jih. Za chvíli se před náma otevře krajina americkýho středozápadu. Nekonečný kukuřičný pole, sem tam farma. A pak přijde nová skyline. No,skyline… Komíny obří elektrárny, to je dominanta Sprigfieldu. Už vyhlížím Homera, Merge a Barta. Sbormiš tvrdí, že sou jenom kreslený, ale tutově pěkně kecá.  Ale je fakt, že Springfieldů je v America víc než Lhot v Jižních Čechách.

Ten náš dnešní je fakt malej. Mají tu ale nějaký vzdělávací centrum, ve kterým dneska zpíváme pro baptisty, co tu maj školení. Nejdřív ale dostaneme voběd. Všichni už jsou najedený a na stole zbyde jedna houska. Sbormiš nás nejdřív přemlouvá, ať si ho někdo vezme. Když se konečně Adam Gerndt vosmělí a přihlásí se vo něj, náčelník mu ho prachsprostě zbaští. Koncert je krátkej, protože je v publiku spousta dětí.

Po koncertě nás čeká ještě skoro tři hodiny cesty. Chvíli jedeme po slavný Route 66. Je to prej nejslavnější dálnice v USA, vede od východního pobřeží až na západní. Po pravdě spíš vypadá jako polňačka mezi Českou Kamenicí a Lípou.

V podvečer dorážíme do kempu Saalateeska.  A teď pozor! Tady by se dělalo letní soustředění. V lese u jezera, není tady ani signál (to fakt nevím, co budu dělat). Ale správce říká, že to tu je v létě trochu nebezpečný, páč tady žijou jedovatý pavouci, hadi a štíři. Tak doufám, že maj ještě zimní spánek. Nerad bych nějakýho potkal.

Spíme v jedný velký chatce na palandách, rozdělený do dvou dlouhých pokojů. Dostali jsme befelem, že si máme sundat boty už v předsíni, ale nevím, jestli to byl dobrej nápad, prozrazovat ostatním klukům tajemství zakletých ponožek. Víte, ono se to trochu bagatelizuje, ale určitě víte, jaký to bylo spát v takovým herberku…

Nade mnou spí Máča, vpravo zařezává Adam, vlevo ze spaní mlaská Jindra. A to nemluvím vo starších a už vůbec ne vo tom, že za stěnou někdo strašně chrápe. Kluci říkat, takhle může řezat jen někdo, kdo umí hrát na varhany. Tak ani nevím, jestli mám přát dobrou noc.

Oběd zvládneme děsně rychle, protože se už nemůžeme dočkat povobědovýho výletu do centra. Dokonce máme slíbenej rozchod, tak jedeeeem! Nejdřív se ale vracíme k naší oblíbený fazoli. Zase nás dostane, navíc máme úžasný počasí. Fotky budou luxusní a navíc BUDOU! Já bych u ní zůstal celej den…nejneuvěřitelnější totiž je, že když se správně postavíte, tak nepoznáte, kde ta fazole končí a kde začíná nebe.

S busem se přesunujeme k zamrzlýmu jezeru Michigan. Vodtuď je nejluxusnější skyline, takže následuje povinný focení, ale užíváme si to. Všude kolem taje sníh a led, takže z trávy, na který se fotíme, se stala spíš bažina…a když máte v tý bažině na sbormistrův povel skákat, dějou se zajímavý věci. Občas taky někomu přistane koule mokrýho sněhu za krkem nebo se David Stehno sveze po zadku málem až do jezera. Nejhůř na tom ale je Honzík Špalovskej, kterej střídavě pláče a nadává, páč v tý břečce máchá svoje krásný bílý botičky. A my se mu smějeme jen trošku.

Projdeme se po nábřeží a pak nás už čeká rozchod přímo z centra vod radnice. Porovnávám mrakodrapy z Bostonu a New Yorku s těma chicagskejma. Nejsou tady tak strašně vysoký, ale za to jsou hodně starý a fakt krásný. Katedrála, kde dnes večer zpíváme je největší v celým Chicagu, takže se už nemůžeme dočkat koncertu. Dáme si zase jednou poctivý rozezpívání, nažhavíme, kamery a foťáky a jde se na věc. Teda ještě před tím proběhnou tradiční předkoncertový rituály: Tomáš Novák nemá šátek na Gorale, Leoš desky na noty a Máča „tu botu před chviličkou fakt někde viděl“, takže nastupuje v ponožkách. K dokonalosti to ale tentokrát dovede Michal Hanuš, kterej se v polovině koncertu musí zvednout a běžet do šatny pro noty.

Nic nás ale nerozhodí. Koncert je senzační. Nejvíc se asi povede Ebenova mše. Rychle balíme věci, je už pozdě, zíváme a usínáme za pochodu. Rodiny na nás už čekají a mně se v noci zdá vo mý posteli doma…

Po vobědě se žádnej vodpočinek nekoná…letíme na zkoušku a hádejte, co jsme zase dřeli notu po notě…Dnes do skoku a do písničky mi bude znít v hlavě ještě půl roku po tom, co ji vyřadíme z repertoáru, jak ji budu mít nadrcenou. Pak si zvopáknem Truvérskou mši a ňákejch pár lidovek. To všechno proto, že nás večer čeká koncert v Český katolický misii pro hromadu krajanů.

Ještě před tím to ale nevydržíme a na cestě se musíme zastavit v centru Chicaga. Mají tam na jednom místě takovou obří fazoli, která je celá jako zrcadlo a když se k ní postavíte, musíte dobrejch pět minut hledat, než se najdete. A když je člověk pod ní, dělá to senzační optický klamy. No zablbneme si tam pěkně. Jenomže sbormiš se hned tetelí, co nafotíme krásnejch fotek, a tak musíme do pozoru a úsměv! Spěcháme na koncert, naskáčeme do busu a v tom sbormiš zjistí, že ve foťáku neměl kartu. Já to neprásknu, kdo mu ji vyndal, ale jsem děsně rád, protože to znamená, že se tam zítra budeme muset vrátit, k tý fazoli.

Přijíždíme do české komunity a vod tý doby je všechno trochu zvláštní. Najednou nevíme, jestli máme volat hello, nebo dobrý den, nebo vobojí. Na uvítanou dostaneme bábovku a čaj, ale to už se kostel plní do posledního místa a my nastupujeme do Rutterova Gloria (poslechněte si ho na webu). Pak už si jedeme v českým repertoáru. Sbormiš je celej nesvůj…najednou neví, jestli uvádět koncert česky nebo anglicky. Zpívání je těžký…malej prostor, vydýcháno, žádná akustika, nějakej prapodivněj dětskej keyboard, ale snažíme se a všechno dopadá dobře, lidi jsou uchvácený a nadšený. Dokonce si s náma zazpívaj Ach synku, synku a na konci je dorazíme krásnou Dobrú noc, má milá.

K večeři nás čeká českej španělskej ptáček a dospěláci si můžou dát Plžeň…jen chudák Ondra má zase problém, protože mu tady nikdo nevěří, že mu bylo už 21. Večeříme a do toho se ozývá čeština proložená samým great, ok, well…Všichni nám chtějí vyprávět, jak sem přišli, jak dlouho tu jsou, že jim chyběj špekáčky, pivo, českej chleba a syrečky. Je to celý hezký, ale my už jsme celý unavený a navíc na nás čekaj rodiny. A jak jsme zmatený a narychlo vodjíždíme, málem zapomeneme na Špaldu, kterej se zakecal.  Byl to dlouhej den, zítra se už těšíme na Chicago…tak dobrou domů!

Takže na vysvětlenou: Co může bejt bláznivějšího, než když vám onemocní doktor. Pečlivým detektivním způsobem jsem zjistil, že naše hrozivá choroba se šíří zezadu autobusu, naštěstí já a dalších pár nejsilnějších jedinců jsme to zvládli bez úhony a ti ostatní slabí nešťastníci se už zotavujou, takže to dnes večer vypadá na koncert v plný zbroji.

Jen co vyjedeme, už vytahuju duchnu a polštář, samozřejmě svýho medvěda a dobrovolně poslechnu vyhlášení večerky. Dnešní první zvonění je až v krásnejch deset a navíc v poledne končíme. Ale není to jen tak. Z Baltimore, kde jsme se včera málem opalovali najednou vjíždíme do prapodivných míst, kde se tu a tam snese z nebe cosi bílýho. A to bílý je hustší a hustší a najednou je toho tolik, že to sežere celou silnici.

Náš řidič se děsně soustředuje, možná ještě víc než já na zkouškách. A my najednou vidíme v protisměru na dálnici převrácenej kamion, a za ním další v pangejtu. Další si jen tak hoví a v zádech má opřený další tři jiný kamiony a do tý mely se přimotalo ještě sem a tam nějaký auto. Nestačíme ani vydechnout a vidíme celou šňůru namačkaných tracků na sobě.  Jsme zvědaví, jak tohle všechno dopadne. Na chvíli stavíme na parkovišti a dospěláci vyběhnout zjišťovat, jak se věci maj. Celý se to komplikuje koncertem, na kterej musíme dorazit v sedm! Ještě že jsme tak úžasný a diváci na nás počkají až do osmi. Ještě chvíli se ploužíme bílou tmou. A pak, jako když střihne, je zase krásně, ale spoustu sněhu všude kolem.

Jakoby těch bláznivin nebylo dnes málo! Jdu vyhodit ňáký rozblemcaný sušenky smíchaný se šunkou a čokoládou, který jsem pod sebou našel, do vodpaďáku a najednou koukám, že náš řidič vypil asi nějaký svinstvo, páč je o dobrejch 20 let mladší. Starší kluci říkají, že se řidiči vystřídali, ale já jim moc nevěřím. A do toho všeho se už zase (po kolikátý už) změnil čas. Takže jsem o šest hodin. To jsou mi pořádky…

No nic. Koncert se sakrarychle blíží, koukám střídavě do mapy a střídavě na hodinky. Rozhodující bude, jakej maj traffic v Chicagu. V takovýmhle velkoměstě se rázem ztratíte na 2-3 hodiny. Ale dobře to dopadne, na koncert přijíždíme s rezervou a koncert v poho stíháme.

Zpívá to dneska samo, několikrát máme standing ovations. Další rozdělování do rodin, už mě z toho picne. Dobrou…

Pensylvánie, Maryland, Ohaio, Indiana