(PS: Kluci, tohle je hlavně pro vás…

Třicátý den z jeden a třiceti se drkocáme po šílených Amerických silnicích v autobuse, jehož sedačky se za měsíc na turné staly takovými malými soukromými pokojíčky. Když je toho tolik za námi a před námi jen dlouhá cesta za domovem, je na pořadu dne trochu bilancovat.

Všechny kluky znám velmi dobře z letních soustředění, kdy je možnost poznat je trochu jinak než „v pozoru stojící“ při zkouškách. Ale přeci jen se v uzavřeném prostoru autobusu, ve stresu před důležitým koncertem, v extázi z velkoměsta odkrývají ještě další a mnohem hlubší charakterové vlastnosti. Najednou zjišťujete, s kým si ještě dokážete popřát dobré ráno a s kým byste propovídali měsíc a bylo by to málo. A když někdy kluci to společenské vypětí nezvládají, dějí se zajímavé věci…od křiku a hádek, přes pláč až po posměch.

Ale kdokoliv, kdo má zkušenost s chlapeckým kolektivem, nebo jen s klukovským kamarádstvím, ví, jak radikálně a rychle takové nepříjemné chvíle odeznívají. Jde tu ale ještě o jednu důležitější proměnu. Proměnu, kdy se z kluků, kteří občas budí dojem, že nevědí kudy kam, stávají kluci sebevědomí, ušlechtilí a oduševnělí. Tahle proměna je pro mě naprosto nepochopitelná, ale přesně ohraničená. Je to chvíle, kdy jdou dolů trička, mikina a džíny a kluci se převlékají do koncertních vesniček.

Od té doby je všechno trochu jiné a nejmarkantnějším se to stává při zpívání nejtěžších sakrálních skladeb. Vždycky, když se kluci dozvídají, že se na koncertním programu objeví Crucifixus, nebo Credo od Ebena, mají skutečnou a upřímnou radost. Nejhorší na tom je, že je to ta samá, dětská radost jakou způsobíte zprávou, že po posledním představení si dáme zmrzlinu. Chtěla bych vědět, co se jim při provedení těchto skladeb hodí v hlavičkách, jestli vůbec můžou chápat, o čem zpívají…a někdy, při opravdu povedených vystoupeních, při největším nasazení mívám pocit, že to vědí velmi dobře…

A pak jsou tu vedle toho ještě malá, osobní, a o to milejší zjištění, která podávají neméně důležitý obraz sborové atmosféry: Tak třeba, že Míša Lorenc umí udělat senzační videa, která si vymýšlejí i organizují David Janeba s Šimonem Zouvalou. Že staronový člen sboru Honzík Špalovský je chorobný šiřitel dobré nálady a starší brácha všech malých kluků. Že chorobným šiřitelem dobré nálady v maličkém vydání je Marian Medveď, a i když strašně zlobí, moc se na něj zlobit nejde.

Že největší gentleman sboru je Tomáš Novák, který mě vždycky všude pustil jako první a ještě se u toho krásně usmívá. Že Filip Janeba má nejvíc na světě rád bratra Davida a ten to moc dobře ví. Že se nejde zlobit ani na věčně při koncertě tančícího, vrtícího a ošívajícího se Adama Gerndta, protože to dělá s takovou upřímností a v symbióze s hudbou, že rozsvěcuje celý sbor. Že když se Péťa Dobeš překonává, dokáže při koncertě nasadit výraz, usmívat se a ještě vypadá, jakoby se zpívající narodil.

Že se Tonda Pollreich dokáže starat nejen sám o sebe, ale i o ostatní a třeba spolubydlícímu připravit krásnou snídani do postele. Že Michal Urban, David Stehno, Matěj Adamec i Pavel Vejdělek velmi složitě stojí na hranici mezi světem kluků a chlapů a vypořádávají se s tím jednak zodpovědně a jednak s elegancí. Že když nevíte, v jaké zpíváte tónině, nebo když nevíte, jak zní tón, který chcete zazpívat, stačí se zeptat Daniela Magušina…vždycky je to správně. Že je to Leoš Kohoutek, kdo dokáže s neuvěřitelnou trpělivostí stále pokračovat v laskavém a srdečném napomínání a usměrňování těch nejmenších a ještě u toho stíhá nakupovat nová semínka masožravek.

Že Jindra Špás i Daneček Nerad dokáží senzačně kreslit…Jindra k tomu všechno sdílí na facebooku a Daneček zase všem okolo ochotně radí při učení, když zrovna nevyhazuje tuny čehosi prapodivného ze svého batohu. Že Adam Kovář dovede psát senzační deník. Že pokud chcete znát odpověď kdykoliv na cokoliv, stačí se zeptat Honzíka Němce nebo Radka Goláně, nebo rovnou obou. Že když se do toho opře David Gerndt, přezpíval by i kůry andělské. Že ten, koho není nikdy nutné kontrolovat v ničem, je Honza Pokorný. Že je to nakonec Filip Shiedek, kdo se dokáže nejvíc snažit o výraz a že mnohem dospělejší, než vypadá, je Vítek Kubík. Že Štěpán Hortlík ví a zná věci, které neznají dohromady ani všichni dospěláci. Že kdo se možná nejvíc těší domů je Dan Klukas. Že kdo mluví nejhezčeji a nejčastěji o svých rodičích je Kryštof Prouza. Že nejdospělejší z malých kluků je Honzík Jakubec a zvládne všechno.

A ti, kdo vždycky smázli veškeré napětí i stres byli 3 nejstatečnější – doktor David, Pepa Wolf a Míša Hanuš, kteří se na měsíc vzdali svého dospěláckého pohodlí, odešli z práce a připojili se ke skupince věčně se v nepořádku topících kluků. A jedno posvátné pravidlo? Nikdy se nehádejte s manažerem turné, stejně má vždycky pravdu. Kdo dal tuhle krásně prapodivnou skupinku dohromady víme, ale stejně pro mě zůstane vždycky záhadou, jak to může nakonec všechno tak dokonale fungovat.

Sbormistr mixuje Panis Angelicus

Sbormistr právě mixuje video se zvukem z našeho posledního koncertu. Na YouTube tak můžete zhlédnou už pestrou škálu záznamů.
Když zpíváte, nebo dirigujete, nikdy si výsledek nemůžete užít tolik jako posluchač. A tak jsou kluci hodně překvapení, jakou to vlastně odvádějí neuvěřitelnou (a jak je patrno z videí, naprosto profesionální) práci.

http://www.youtube.com/bonifantes

Množí se otázky, jestli také někdy jíme, z fotek to prý patrné není a Ignácovi není co věřit. Tak tedy důkaz místo slov je zde…

Philadelphské tramvaje nás okouzlily. Zítra ráno měníme autobus!

Jsou okamžiky, které prostě nenaplánujete. Jedním takovým byla zastávka v malém kanadském městečku Lac Magentic, které v létě proslulo katastrofou. Vykolejila tam cisterna plná nafty a zničila polovinu historického centra. Na cestě z Kanady do USA jsme se tu zastavili a v místní high school uspořádali improvizovaný koncert pro 350 posluchačů…

Na cédéčku jsou nejlepší kusy repertoáru, který mají pardubičtí zpěváci připravený pro turné. Vedle české hudby Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka a několika amerických šlágrů deska obsahuje výběr z cyklu Ceremony of Carols Benjamina Brittena, Ave Regina litevského skladatele Vytautase Miškinise první část Gloria Johna Ruttera nebo Gloria jeho epigona Johna Leawitta. Nejzávažnější skladbou CD je osmihlasý barokní motet italského skladatele Antonia Lotti Crucifixus.

Kmotry CD se stali ředitel ZUŠ BONIFANTES Daniel Mejsnar, předseda správní rady ZUŠ BONIFANTES Miloš Resl a hudební režisér, skladatel a pedagog Jiří Doubek.Mistrem zvuku byl Václav Vlachý, autorem designu CD je Martin Došek a společnost MAXX.

Během koncertu byly také pokřtěny nové koncertní stupínky, které pojmou až 70 zpěváků a byly postaveny na zakázku díky grantu od magistrátu města Pardubic.