Pravděpodobně jen málokomu se naskytne možnost nahlédnout do života Bonifantů tak, jak jsem mohla nahlédnout já. Ještě bezprostředně před odjezdem do tábora Míreč v Jižních Čechách, vnímala jsem těch čtyřicet kluků v červených a černých vestičkách podobně, jako spoustu jiných sborů, které jsem již před tím mohla při koncertech vidět a slyšet. Na podiu působí Bonifanti sebevědomě, reprezentativně, energie srší na všechny strany a to nejen od sbormistrovského pultu. K posuzování zpěvu jsou tu pak jiní a povolanější. Z vlastní zkušenosti však vím, že navodit tuto auru kolem zpívajícího tělesa není před koncertem nijak složité a již první odzpívaná skladba odměněná potleskem udělá své.
Když červenočerné vestičky vystupují na schůdky vedoucí k podiu a s disciplinovaným úsměvem se řadí do předem připravených řad, napadá mě, co je tohle vlastně za kluky! Proč začali zpívat, jak vypadají bez koncertního kroje a v jiném než ke zpěvu připraveném postoji? Na jevišti jsou bez pochyby všichni výjimeční. Vždyť kdo je dnes ochoten obětovat téměř veškerý volný čas zkouškám ve vydýchané učebně, kdo vidí smysl v již stém opakování stejného taktu? Ale jací vlastně ti kluci jsou mimo dosah mikrofonů?
Stojím u autobusu před Deltou a poprvé mám možnost ujistit se, že i tihle umějí křičet, strkat do sebe a lítat do schodů, když všichni nakládají klávesy, piána, noty i svá zavazadla se spoustou sladkostí od maminek. Začínám vnímat první rozdíly tohoto za pozornost stojícího společenství. Zatímco dospělí zařizují organizační záležitosti, kluci hned po příjezdu spontánně vykládají všechny věci a bez problémů se sami ubytují. Nejmenším červeným vestičkám pomáhají ty černé. Užívám si roli nezúčastněného pozorovatele, která ovšem nemá dlouhé trvání. Již za pár hodin jsem toho všeho součástí a mám pocit, že s nimi jezdím na soustředění těch celých jedenáct let.
Prvních pár zkoušek a odpoledních programů a já si začínám uvědomovat fascinující věc, kterou jsem již tak trochu tušila. Dva rozdílné obrazy kluků, kteří zpívají ve stejnokroji a kluků vřískajících u bazénu se mi najednou spojí v jeden a až mě zamrazí při pomyšlení, že tak jak působí na jevišti, takoví skutečně jsou. Že ta energie nevyzařuje z červenočerných vestiček, ale z nich. Že dokážou odzpívat i přes únavu zkoušku se stejným zápalem jako na koncertě. Že když nastupují na jeviště jako jedna parta, jsou jedna parta i před večerkou. Že mají rádi skladby z repertoáru a večer v chatce běží z mobilů interpreti docela jiných žánrů.
I jako již zúčastněný pozorovatel vnímám kluky při zkouškách i odpoledním programu. Není těžké být výjimečným sborem na podiu, ale složité je být výjimečným i mimo něj. A to Bonifanti jsou i bez vestiček. Jsou sebevědomí, aktivní a vyzařuje z nich již několikrát zmíněná energie, kterou v sobě mají lidé, jež naplňuje to, co dělají. Vyzařuje z nich jistota, kterou jim sbor skýtá.
Snad bude dostatečně vypovídající závěr, když zmíním, že jsem na malinkou chvíli zalitovala, že nejsem muž a že jsem toho byla součástí jen jako pozorovatel.
