Zahlíd jsem Fuji!

Máme tady další, celkově už sedmej den turné. (Cože, to už jsme tejden na cestách? Utíká to nějak moc rychle). Ráno se strojím, ale je to nějaký divný. Asi mě v noci přepadli lichožrouti, nemůžu najít žádný dvě stejný ponožky. Moment! Že by? No, jsou si podobný, ale jak to, že jsem tu jednu už měl na sobě a ta druhá je čistá? Teď slipáčky. Kampak se zatoulaly? Safra, to je binec. Á, tady jsou, na dně kufru mezi Kyrie a vestičkou, sešmodrchaný s motýlkem.

Vypadá to na totální kolaps systému. Když si vzpomenu na ty čistotný Japonce, je mi jasný, že to takhle nejde a že mě čeká generální úklid. Evidentně to je jasný i sbormišovi, páč nám ho hnedka po snídani nařídí všem. Takže šůrujeme. Zkusil jsem vosvědčenou metodu ze svýho pokojíčku, tzn. všechno pod postel, pod skříň nebo pod polštář, prostě, aby to nebylo vidět. Ale při pohledu na ponožky, co mám právě na sobě, a při vzpomínce na ranní paniku při voblíkání si uvědomuju, že to ideální řešení není. Navíc nás kontrolujou starší kluci a ty se nedaj voblafnout tak snadno, jako máma.

Vedle úklidu máme možnost napsat na web svý zážitky do společnýho deníku, kouknout na web a napsat kámošům do Pardubic. Trvá nám to vlastně až do oběda. Ten je dneska docela brzo, páč jedeme do Kunitachi. To je jedno z tokijských měst a maj tady obrovskou Kunitachi College of Music. Cesta trvá skoro hodinu a půl, v dálce z vlaku zahlídneme horu Fuji.

Jen tak mimochodem: dneska je pětadvacet stupňů. Ráno jsem tady viděl, jak sekaj trávníky. Doma prej Ondrův táta zahradu přejížděl sněhovou frézou.

Tady ta hudební škola, do který se začne chodit v šesti letech a vypadnete z ní jako profíci, když vám je čtyřiadvacet, je fantasticky vybavená. Zázemí máme ve sborový zkušebně, která je asi tak desetkrát větší než ta naše a maj v ní 3 (TŘI!!!) křídla. Zkoušíme v koncertním sále, sbormiš nás griluje na Jiráskovi, i když ho dneska zpívat nebudem. No co je to za způsoby?!?

Koncert vychází parádně, moc si ho užíváme my i publikum. Zase tu byli posluchači, který už nás dvakrát slyšeli, jezděj za náma po celým Tokiu. Jeden z nich je až z Osaky a kvůli nám si vzal na tejden dovolenou. Jen jestli to nebude nějakej špión vod konkurence! I když asi ne. Projel jsem mu Facebook a má tam fotky se všema chlapeckejma sborama z TOP 10. Jsme v docela dobrý společnosti.

Po koncertě následuje hádejte co! Jasný, tradiční dárkovej bazárek. To ale začíná bejt maličko problém, už mi pomalu docházej dárky. S klukama už musíme trochu šmelit. Taky nás napadlo, že jim budeme dávat ty vod nich. Ale to by asi chtělo přemalovat ty samuraje na Švandu dudáka a vymyslet, jak z origami udělat parník…

Dlouhatánská cesta domů, metro je narvaný, tak celou dobu stojíme. Do NOMYC přijdem pěkně vyšťavený. Ještě rychlá večeře a honem do postele. Zejtra vstáváme brzo a čekaj nás tři vystoupení. Tak s kobrou!