Jak jsme žili s Japonci

Dnes Vám popíšu, jak si jeden z našich chlapců spolu s rodinou počínali a přežili střetnutí s japonskými zpěváky. Abych neprozrazoval, že se jmenuje Honza Pokorný, budeme mu společně říkat Kevin. Kevinova rodina se skládá z táty, mámy, sestry a vítacího psa Coudyho. Jeho jméno se nám v příběhu objeví ještě jednou.

První známka očekávání příjezdu se z ničeho nic objevila už 14 dní před samotným ubytováním. Hrdinkou této části příběhu je Kevinova maminka. Ona jakožto pečlivá a starostlivá strážkyně domácí pohody nemohla pustit hosty z hlavy. “Jistě jiný kraj jiný mrav.” říkala si. Tak se stalo, že jednoho dlouhého dne maminka usedla k počítači a googlila. Výsledkem bylo více otázek než odpovědí.

Nastal den příjezdu a naši hosté se přes Kunětickou horu a sněhovou bouři dostali až do naší zkušebny. Nejprve proběhla společná zkouška a pak už následovalo rozdělování do rodin. Vše probíhalo podle plánu a zažitého pořádku. Tedy skoro vše. Byla přečtena rodina “Kevinovi” a jména dvou zpěvaček. Představení a potřesení rukou a společná fotka. Než se naše rodina dostala ke dveřím, už je pronásledoval zuřivý japonský fotograf. Nic netušící rodina byla ulovena a zahnána do kouta, tedy na chodbu. Tam v průběhu několika minut bylo pořízeno několik dalších fotografií ve všech možných variantách. Následovala fotka i pro děvčata a pak se mohlo konečně vyrazit domů.

Termín „vítací pes“ má svůj základ v teorii vítacího manžela z filmu Vratné láhve. Oba mají strašné nutkání se se všemi vítat. Coudy dotáhl svou funkci k dokonalosti a vítá lidi, i když se vracejí jen z jiné místnosti. Sluší se ještě popsat, že Coudyho tělesná konstituce je nafouknutá načechranou srstí do bílé hebounké kuličky. Za určitých okolností má Coudy schopnost měnit barvu. Třeba v blátě se z bílé stává hnědá. V tomto případě mění i barvu podlahy a nohou vítaných. Prvním zážitkem hostů v novém domově byl tedy výše popsaný Coudy. V první chvíli zaskočené Japonky se však rychle dostaly do role drbačů a Coudy do spokojeného vítače.

Japonská potřeba děvčat všechno zdokumentovat se projevovala hlavně na chuti fotit jídlo. První večeře visela na facebooku ještě před tím než ta svíčková se šesti byla na talíři. Řízek ještě běhal po stráních a vajíčko, mouka či strouhanka pro něj byly cizí a už mu visel pomníček na sociální síti.

Druhý den probíhal vlastně stejně. Našlo by se pár rozdílů. Namátkou, vítací pes byl cíleně vyhledán při večerním příjezdu a správně osloven Coudy. Proběhlo předání dárků z výrobního předměstí Japonska a pardubických perníkáren.

Jak bylo několikrát uvedeno výše, v příběhu vystupuje vítací pes. Ano správně, jmenuje se Coudy. A protože jste si ho zapamatovali i vy, jistě uhodnete, jaké slovo si děvčata z turné odvezou. Opět správně. Nakonec se ukázalo, že naši japonští hosté jsou stejní jako my. Sní vše, co se jim navaří, podrbou každého, kdo jim vyskočí nad kotníky a vše řádně zdokumentují. Takže úsměv a mávat.