Před kostel jsme se dostali s pěti minutkami zpoždění. Už tam na nás čekala Fabiána (to je naše průvodkyně). Když jsme se dostali k ní, oznámila nám, že máme být zase na jiném místě. Nastala neplánovaná změna. Bude další fantastickej průvod. Tak jsme tedy stáli na slunci ve 30°C a čekali na začátek, který už typicky oplýval 20 minutovým zpožděníčkem. Docela jsme se zapotili, i když jsme jenom stáli. Nakonec jsme se přeci jen dostali na velkolepý pochod městem.

Došli jsme k bazilice, kde už jsme dnes jednou čekali. Než se naši milí pořadatelé rozhoupali, stáli jsme před bazilikou na přímém slunci. Jako vyvrcholení pochodu a čekání byla v bazilice zkouška. Zkouška se ale plynule změnila v mši, na kterou se všichni těšili. Pak podle plánu po mši na oběd, a pak na vyhlášení.

Vše se ale změnilo, když ke konci mše nastoupili k oltáři i další lidé z poroty a pořadatelů. Začali jsme tušit, že nejsme znovu informovaní. Začalo se něco povídat italsky. Teď to asi nebude nejlepší popsání. Musíte mi ale prominout, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Nerozuměli jsme ani slovo. Postupně si k oltáři chodili pro ceny ostatní sbormistři. Když se ve změti těch slov objevilo Pardubice, zpozorněli jsme. Vyhlásili nás. Sbormistr došel pro ceny. Až venku jsem se dozvěděl, že jsme byli první v druhém pásmu a že nad námi byly už jen dva sbory.

Hned po mši jsme se převlékli a jeli na oběd. Fascinoval mě druhý chod. Měli jsme stehno nějakého tvora a jako přílohu jednu nakrájenou bramboru. Když se nám podařilo oběd dostat na správné místo, odtajnil nám sbormistr překvapení. Jedem se koupat! Začal jsem litovat, že jsem řek mamce, že jedem na soutěž a ne se koupat. Tak jsem alespoň čas strávil efektivněj než ostatní. Když se šplouchali ve vodě, nebo skákali na trampošce, nebo když jezdili na hrazdě, a nebo se dokonce váleli v pěně na pěnové párty. Já seděl a s naší klavíristkou opravoval články. Zjistil jsem, že vůbec neumím psát. Musela mě opravovat tolikrát, že jsem jí i litoval. Nejen že hraje perfektně na piáno, ale ovládá i češtinu lépe než já.

Když jsme dokončovali článek, právě za námi zuřila ručníková bitva. Jan Špalovský jako Darth Vader a další příslušníci zla ve hvězdném obsazení Pavla Vejdělka. Za rytíře Jedi nastoupila hvězdná sestava, jako Obi-Wan Kenobi se představil Mikuláš Zouvala, mistrem Jodou se stal Petr Dobeš a další pomocníci Jediů jako Míša Lorenc, Vojta Řehák, Jirka Koblížek a Dominik Jelínek. Když se boj utišil a nastala rovnováha sil, sbormistrovým povelem “Do busu v bus!”, všichni složili zbraně a utíkali do busu.

Cestou skrz malé italské uličky jsme se proplétali vpřed. Občas někdo v tomto italském bludišti zahnul špatně, ale my jsme se chovali jako parta a nechali je jít. Když jsme se všichni dostali do busu, vyrazili jsme na druhý dnešní koncert. Byl ve městečku na druhé straně jezera. Cesta trvala asi hodinu a půl a většinu času jsme měli nádherný výhled ze skalní silničky. Občas to vypadalo, že už ani snad nejedem po silnici. K našemu cíli jsme dorazili ve zdraví.

Koncert byl v malém kostele s perfektní akustikou. Na poslední chvíli jsme vymysleli pochod středem kostela při zpívání první písničky. Začali jsme s cílem užít si poslední koncert a udělat šou pro lidi. Docela se nám to povedlo. Jediné, co nám kazilo náladu, byl program, který jsme se dozvídali dvacet vteřin před zpíváním. A pak, že italové mají zmatečnou organizaci.

My se pomstili hromadným vrhnutím na sbormistra při Tosce. Moc nám to nepomohlo, ale aspoň jsme si praštili :). Koncert dopadl docela slušně. Vytvořili jsme pořádnou šou a užili jsme si to. Za odměnu jsme měli pravou italskou pizzu. Po výborné večeři, která se nám rozplynula v ústech, jsme jeli do Lecca na nocleh.