Po cestě začíná nové dobrodružství, nové zkušenosti, nové stýskání a nové zážitky. Sdílejte radost ze slunné Itálie s Bonifanty.
Den 3 Středa 8. července 2009
Prvních několik hodin nového dne jsme strávili spaním v autobuse. Jak krásný to pocit. Nemůžem si stěžovat. Honzík Chyba tvrdil, že lépe už se vyspat nemohl. Tímto jsem se začal domnívat, že doma spí na takové speciální posteli s bodlákama, jak na ní spí jogíni. Já jsem za noc vystřídal skoro všechny polohy. Skoro všechny, protože hlavou dolů jsem to raději nezkoušel. První probuzení bylo na větší odstavné ploše u čerpacích stanic. Cestou k jedinému otevřenému motorestu jsem potkal pár pěvců. Bohužel jsme na tom byli všichni ,až na Honzu, stejně. Áááá moje noha, mě zas bolí celý tělo... Určitě jste spali v autobuse, takže víte ne??? Po malé čurpauze jsme tedy vrazili přímo už jen pouhých, všiměte si POUHÝCH, 120 kilometříků. Do Lecca jsme se dostali kolem devátý. Sbormistr se došel zeptat jak to bude. Když přisel se zachmuřenou tváří zrovna za mnou sténal Miki “Potřebuju sr... (pro méně domášlivě jedince kakat)!” Tou dobou už jsme se dozvídali o konkurenci. Když sbormistr ukončil prezentaci soutěžících sborů slovy: “Cítíte ten respekt ???” Nevím zda to byl respekt, ale něco jsme určitě cítili. Pak jsme s autobusem vyrazili mimo Lecco ubytovat se. V zimě to tu bylo opravdu lepší. Snížek všude okolo zima a hlavně zdůrazňuji a hlavně auto které nás vyvezlo do toho kopce. Teď jsme vystoupili místo do zimy do 30°C a místo k autu k úpatí kopce. Kufr v jedné ruce, batoh na zádech, kroj v druhé ruce a na srdci hřejivý pocit že nahoře si v posteli dáme šlofíčka. Po výlezu na mount ubytování přišel už slibovaný šlofíček. A ještě před ním improvizovaný oběd. Každý dal co měl a podělili jsme se. Já osobně jsem dal hlad. Sám jsem padnul do postele a usnul. Měl sem takový krásný sen. Byl o tom jak jsem se krásně vyspal v autobuse. A v nejlepším se ozve ze sedačky “Vstávat chlapci za 10 minut zkouštička”. Když mi došlo že to není ze sedačky zamžoural jsem do prostoru. A koho můj ostříží zrak nenašel. Náš velmi známý obličej sbormistra. Jak mé srdce zaplesalo, když jsem ho spatřil hned po probuzení. Co se ale dá dělat musel jsem vstát a jít na zkoušku. Tři hodinky zkouštičky uběhly rychleji než jsem čekal. Mezitím co naše průvodkyně s nohama až pod půlky vytelefonovávala naše zpoždění, připravovala se naše grupa na slavnstní zahájení fastivalu. Čekali jsme na konec povinné zastávky busu. Když jsem tak zkoumal sladkou italštinu všiml jsem si jak naše průvodkyně propadá lehké beznaději. Jak se mírně usmívá když neví kudy kam. Jak jí skelní oči a rukou projíždí vlasy. Jak těká očima okolo sebe. Když doběhla povinná zastávka busu všichni jsme už seděli v busu a netrpělivě čekali na první italské jídlo. Jako by jsme netušili co nás čeká “pásta” jak říkají. Všichni jsme odevzdali vildičku u předkrmu takže nám ji museli znovu přinést. Jako druhý chod, do mnohdy už zaplněných bříšek, nám přinesli maso s kaší. Byli jsme nuceni vše do sebe nacpat jako když ládujete husu – nekousat a polykat. Po takto vychutnané večeři jsme nastoupili do busu a přejeli “za roh”. Tam jsme zas vystoupili a přidali se do chumlu sborů, již čekajících něž se navečeříme. Samotný obřad spočíval v tom, že jsme měli velkolepý průvod městem zastavili jsme se na břehu jezera pod bazlikou. Zatím vyhrávala kapela a na druhém břehu jezera se objevili loďky vezoucí vlajkonoše. Naše vlajka se dostala na břeh mezi prvními a náš vlajkonoš zaujal hrdý postoj. Po zdlouhavé a vyčerpávající procházce a po čekání na vlajku na břehu jezera se nám zdálo jako dobrý nápad. Ač velmi pěkná mše nám všem byla věnována , nemohl jsem se zbavit pocitu že jako posluchč už nikdy nepůju na žádný koncert, mimo Tří sester :) Ale to je jiná liga. Bezprostředně po mši jsme se odebrali do postalí. A nechali si zdát o Třech sestrách :)
Verze pro tisk
