Postřeh č. 31:
Harvardská univerzita je pro nás symbolem určité nedostupnosti běžných studentů smrtelníků. Tedy pro mě alespoň byl. O Harvardu jsem četl několik knih, o Harvardu jsem viděl bezpočet filmů, téměř všichni američtí prezidenti absolvovali Harvard, jen málokdo má na Harvard mozek a zároveň peníze. Když ale stojíte na Harvard Square a okolo vás jsou domy, které vám připomínají anglickou detektivku, kouzlo nedostupnosti je najednou pryč. Nemohu říct, že by se mi Harvardská architektura nelíbila, to rozhodně ne. Přesto jsem si ji představoval trošičku větší, jak všude pobíhají studenti s otevřenými knihami, pijí kolu, usmívají se na sebe a stále si sjednávají schůzky a komunikují s učiteli. Jelikož jsme bydleli na kolejích s mladými studenty, musím říci, že kouzlo vyprchalo úplně. Už dlouho jsem neviděl tak zasviněnou koupelnu. Oni si asi nestačí uklízet. Bydlí se v domech, kde jedno patro obývá třeba 10 studentů. V domě je kino, bufet, novinový kout, výtah a herna pro zlepšení nálady. Studenti mohou zajít do non-stop knihoven, zahrát si ťukec a běžně chodí spát kolem 3 hodiny. Ale nevstávají na osmou, to by je dle jejich slov zabilo. Je to prostě jedna z amerických univerzit, u níž velkou roli hraje historie a absolventi, ale zcela srovnatelná s dalšími prestižními univerzitami. Jenže jméno dělá hodně.....
Postřeh č. 32:
Drtič odpadu. V každé domácnosti objevíte ve dřezu místo sítka drtič odpadu. Hospodyně neřeší, co nalila do dřezu, jen se zapne vrtulka, udělá to vrrrrrrrrrrrr a vše odtéká s vodou do odpadu. Vrtulka prý nemá ráda mazlavé pokrmy, zejména fazole, čočku a ostatní blemcáky.
Jinak pro ni není problém sáček od čaje, zbytky masa a ostrouhané zbytky ze zeleniny. Holt pokrok na každém kroku.
Postřeh č. 33:
Amerika ve filmu. Jistě každý z vás viděl ne jeden, ale stovky amerických filmů. Jenže sami Američané nad mnohými ohrnují nos. Dobré filmy vznikají většinou na východě – třeba v New Yorku a na ty ostatní stačí Halivůd. Když se řekne americký film, mě vždy nejprve napadnou ty nejstupidnější akční slátaniny. Většinou se zločinec nějakým zrádným manévrem dostane k automobilu a pak následuje děsivá honička s policejními vozy. Ve skutečnosti jsou ulice všech měst tak ucpané, že by se tam neprotáhla ani koloběžka, kdyby náhodou jela kolem, natož autohonička. Myslím, že pro filmaře musí největší překážkou zajistit prázdnou ulici, aby se tam honička mohla uskutečnit. Dalším oblíbeným bodem bývají romantické procházky, většinou po pláži, kdy hrdina v tichu (v pozadí s velkoměstem) vyznává své vyvolené lásku. To bych chtěl vidět, jaký fofr mají zvukaři. Ono totiž zajistit v hlučné Americe trochu ticha – možná na Aljašce, kde medvědi dávají dobrou noc. A do třetice. V každém filmu se dvojice nechává unášet svou novou láskou a pocity, pobíhá po trávnících parků, patří jim celá ulice a všude chodí za ruce pěšky. Realita: dvojice jsem po trávníku pobíhat neviděl ani v tom největším teple, prodírat se ulicemi New Yorku stojí obrovské úsilí a nikdo se na mě pitomně zamilovaně neusmíval, neboť každý spěchal a o chození pěšky jsme už toho napsali dost. Leda že by se držela auta navzájem zrcátky. Prostě.....je to jenom film.
Postřeh č. 34:
Ozářená města. Nemyslím teď radioaktivně, ale světelně. Když se díváte v noci někde poblíž většího města na oblohu, spatříte tam blikat letadla, ale hvězdy ne. Obloha je tak vysoko a intenzivně ozářena světly mrakodrapů a ulic, že musíte vyjet za město, abyste si noční oblohu vychutnali. Pohled na svítící downtowny je ohromující a každé město má svá specifická světla. Věřte mi, že zde dokážete stát dlouhé minuty a pozorovat, jak se světla osvětlující budovy mění a kolik lidiček tam v těch domečkách celé dny i noci stále svítí, žije a pracuje.
Postřeh č. 35:
Má druhá cesta mi zlepšila mínění o Americe a Američanech. Po delší návštěvě zjistíte, že jsou to lidi jako my a pouze ta jejich nešťastná agresivní politika z nich dělá jakési nadlidi a pány světa. Obyčejní lidé jsou ale stejní asi všude na světě. Nelíbí se jim spousta věcí, ale bohužel je tam nejméně polovina těch, kteří si ty věci ve volbách odhlasovali. A rozhodněte černobíle o 300 milionech lidí. Je to asi jako porovnávat všechny lidi v Evropě. Až uvidíte nějaké zprávy o Americe, pak si vzpomeňte, že ti Američané se je dozvídají asi stejně rychle jako vy. Že jsou tam mámy, které ztratily své syny v různých válkách, a nejsou zrovna politikou USA nadšené. Že jsou tam vzdělaní a chytří lidé, kteří studují dějiny Evropy a ví toho mnohem víc o našem kontinentě než my. Že jsou tam zloději, prodavači, učitelé, sportovci, řidiči, uklízečky, hudební hvězdy i žebráci. Že je to jen kousek světa, ke kterému trochu z nevědomosti vzhlížíme se zbytečným respektem. Že je to krásný kus zeměkoule. A že nejlepší obrázek si uděláte, až ji sami zažijete. Nic jiného vám na závěr ani nemohu doporučit.....
Verze pro tisk
Sliboval jsem stejný počet postřehů jako bylo dnů na našem turné. Tak se pokusím toto předsevzetí splnit a přidávám posledních 5 postřehů, které jsem zaznamenal na mém nejdelším turné v životě. Teď už sbohem Ameriko. Až budu mít peněz jak želez, zajedu si lodí do Los Angeles. To tam ale spíš zase pojedu zpívat s Bonifantes. Děkuji vám za kladné ohlasy na mé postřehy a slibuju, že z dalšího turné budu opět psát.
