Z Londýna dáváme přes internet zprávu rodičům, že jsme v pořádku a už se těšíme domů. Poslední let má bohužel zpoždění, pak trvá něco přes dvě hodiny. Přistáváme až po poledni. Už se těšíme, že podle skedjůlu budeme ve dvě doma, ale ouha. Situaci nám dramatizují British Airways. Do Prahy doráží jen polovina našich kufrů a z nich je notná část totálně zničená.
Po hodině rozpačitého čekání se dozvídáme, že opravdu nejde o další Ignácův vtip. Naše zavazadla prý možná dorazí zítra. Vystojíme snad kilometrovou frontu čekání na reklamaci (ta je alespoň důkazem, že jde o náhodu a nikoli útok namířený proti pardubickým pěvcům) a o tři hodiny později nasedáme do českého autobusu.
Vyčerpaní skoro okamžitě usínáme, díky krátké noci a cestovní horečce jsme toho mnoho nenaspali.
17:00. Autobus s dvaatřiceti pardubickými Bonifanty zastavuje u Delty. Vystupujeme z autobusu, symbolicky po červeném koberci. Dav rodičů, kamarádů, spoluzpěváků a novinářů už nás netrpělivě očekává. Přivítáni jsme chlebem, pořádným českým řízkem (pravý pardubický wienerschnitzel, žádný hamburger) a okurkou, rodiče v čele se Soňou si pro nás navíc připravili přivítací song – úpravu Gorale. Ta opravdu sedne.
Česká státní hymna Kde domov můj je jedinou možnou písní po návratu z pětiměsíčního koncertního turné.
Pak už se vrháme do náruče těm, na které jsme se tolik těšili. Máme toho opravdu hodně k vypravování. Nejbáječnější koncertní turné, které si lze představit je za námi. Jsme doma. Budeme dlouho, dlouho vzpomínat.
Verze pro tisk
